Žijeme v postapokalyptickém světě. Nemůžeme se koukat na válečné filmy s neporazitelnými hrdiny

Den třístý sedmnáctý, 6. ledna

Lidská psychika je adaptivní – přizpůsobujeme se podmínkám, které by jinak byly nemyslitelné. Děláme věci, o kterých jsme nevěděli, že je dokážeme udělat – dokud nám okolnosti nedaly jinou možnost. Něco podobného se děje s kulturou – v extrémních podmínkách se kultura stává extrémní, na hranici včerejší „normy“ nebo za jejími hranicemi. Jednoduše řečeno – to, co bylo pro člověka a kulturu, která ho obklopuje, ještě včera nepřijatelné a nežádoucí, je dnes běžnou praxí.

To se stalo v uplynulém roce i Ukrajincům. Co přesně se stalo, bude nutné ještě prostudovat, ale už teď můj přítel kulturolog poznamenává: „Téma smrti, zejména smrti nepřítele, se stalo blízkým, přejí si smrt ruských vojáků, přímo hlasitě deklarují ‚přeju si jejich smrt‘, jsou si toho plně vědomi, dokonce toto přání v sobě podtrhávají. A to všichni – malí, velcí, chlapi, ženské. A po lítosti nad ruskými vojáky jako ‚lidmi obecně‘ není ani stopy.“