Hitler je jen pro mír, na nikoho jiného nezaútočí. Kdyby nám před Mnichovem řekli, že to ještě někdy uslyšíme

Den tisící devadesátý

„Mnichov. Mnichov... Mnichov!“ Toto město, jeho jméno, jako by zaplavilo celý informační prostor – je v titulcích zpráv, zní z úst komentátorů, je v chatech. „Mnichov řekl, že...“, „Reakce na zprávy z Mnichova bude...“, „Svět už nebude stejný...“, „Mnichov ukázal...“.
V intonacích přátel, kteří jsou na Západě, je slyšet soucit – jsou si jisti, že Ukrajinci, včetně mě, se z toho šoku nemohou vzpamatovat. V minulosti by podobným obavám o můj psychický stav předcházela věta: „Jak se ti daří po včerejším strašném ostřelování? Dá se v Kyjevě ještě žít?“ Teď lze slyšet útěchu tohoto druhu: „Ale Zelenského projev byl skvělý!“ Odpovídám, že o Zelenského talentu vzbuzovat emoce jsem se přesvědčil už dávno, dokonce jsem se jich přesytil, a epidemie sebevražd si nevšímám.

V těchto dnech sleduji intenzivní práci myšlenky a vůle, skryté před zraky ostatních: „Jaká strategie bude v těchto podmínkách účinná?“ Mnoho mých známých bude muset rychle restrukturalizovat svou práci ve prospěch armády a země, a to za rostoucí nejistoty. „Dobře, financování z USAID skončilo, ale co říkali ti kluci z tureckého koncernu? Že jsou naše zájmy v souladu?“ myslí si vedoucí projektu právní pomoci muslimům v okupaci. Fotograf připravující výstavu pro americkou galerii (zničené město a staří muži mezi troskami) se rozhodne: „Ne, musíme vystavovat v Evropě.“ Všichni, kdo se podílejí na zbrojení, zdvojnásobí své síly, aby založili ukrajinskou výrobu: „Můžete se spoléhat jen na sebe, na nikoho jiného, to stačí! To je velká lekce!“

Komentář Davida Navrátila

Vance není hloupý, šlo o čistou provokaci. Místo reality spustil kulturní válku, USA jsou nečitelnou a nebezpečnou zemí

18. 2. 2025 ▪ 3 min. čtení

Pro mé přátele není Mnichov město, ale pojem. Mnozí z nich mají dobrý přehled o historii a právě tento „Mnichov“ je napadne, když se zamýšlejí nad otázkou: „Jak lidé dovolili, aby nastal masakr 2. světové války?“ Zaráží je, stejně jako mě, bezstarostnost, krátkozrakost, zbabělost, lenost, chamtivost, s jakou se svět díval do očí realitě – a tou realitou byl Hitler se všemi svými ocelovými legiemi. Bylo to jen 22 let po bitvě na Sommě a u Yper, ale křiklavé příznaky militantní psychózy tehdy nebylo možné rozeznat. „Tohle je něco jiného, Hitler vůbec není císař!“ A také: „Poslouchejme, co říká! Vždyť on je jen pro spravedlnost, pro pevný mír, na nikoho jiného nezaútočí!“

Kdyby mým přátelům před dvaceti lety někdo řekl, že takové projevy ještě uslyší, zoufali by si. Ztratili by hlubokou víru, že lidstvo nestagnuje, vyvíjí se, stává se chytřejším a statečnějším, víru, s níž žili od studentských let. K čemu jsou všechny ty války, koncepty, hrdinové, géniové, utrpení, prozření? Smysl dějin se ztrácí.

Proboha, proč jsou všichni překvapeni? Zbrojař Hynek ostře o Trumpovi a reakci Evropy

A v hlavě se mi taky pořád vynořuje slovo „Mnichov“. Mimochodem, byl jsem tam. Ale takříkajíc nepřímo, na letištních terminálech, kde jsem dlouhé čtyři hodiny čekal na transfer.
Tohle letiště bylo obrovské a během přistávání jsme viděli úhledná pole, silnice s malými auty, domky – každý stál zvlášť, pěkný a nový. Takhle asi vidí dítě předváděčku konstruktérů typu Lego – všechno je jasné, vyměnitelné a sympatické.

Pro kuřáky byly připraveny prosklené budky s odsáváním, kde tito nešťastníci polykali s provinilým úsměvem jedovatý kouř. Když jsem stál v takové kabince, zdálo se mi, že jsem zachytil špatně skrývané pohrdavé pohledy kolemjdoucích lidí – věcných stařenek, servírek, manažerů v dokonale padnoucích oblecích a matek s dětmi. Zdálo se mi, že si myslí: „Co mu brání být zdravý, bez závislosti, moderní? Konečně pohodlný pro ostatní. Ale tady se musíme dívat na takové ztroskotance, kterým ještě přidělují společný prostor a elektřinu.“

V bistru jsem si dal těstoviny a steak: těstoviny chutnaly jako jedlý plast (pokud něco takového existuje), maso vypadalo jako uměle vypěstované v laboratoři. Tohle by se mohlo líbit robotovi, kdyby měl funkci „dobíjení baterie zpracováním lidské stravy“. Káva, kterou mi podali se vším impulsem empatie, který by přechodný návštěvník měl mít, byla sotva teplá, slabá a chutnala po myčce, v níž byl šálek myt. Čím jsem si však byl jistý, bylo, že takové jídlo mi nepřidává na cholesterolu ani na karcinogenech, celý jeho vzhled a chuť doslova křičely o rovnováze a bezpečnosti pro mé tělo.

Zaujal mě obchůdek se zvláštním červenofialovým designem. Nebylo jasné, co to je, napravo prodávali orientální suvenýry, nalevo termosky a turistické nádobí – ze všech sil předváděli, co přesně se tam dá najít, ale tento obchůdek ne. Zaujat a také znuděn jsem vešel dovnitř a překonal malý labyrint vchodu. Hned jsem si neuvědomil, kde to jsem. Ukázalo se, že je to sexshop.

Ale proč zrovna na letišti? Jsou tyhle věci stejně prodejné jako bezcelní alkohol a zubní pasta? Nebo jako orientální suvenýry? Nebo se tam dají koupit vibrátory s velkými slevami? Další mnichovská záhada.

Dva staří muži, svírající v rukou časopisy sebrané z pultu, se bavili s robustní dívkou v údajně lidovém kroji. Kroj vypadal jako reklama na bavorské pivo nebo na německé porno. Tomuto stereotypnímu obrazu odpovídalo i dívčino poprsí. Oči starců, zdálo se mi, se hravě leskly. Moje neznalost němčiny mi pomohla dokreslit si obrázek – určitě se domlouvají na sexu za peníze!
Dva urostlí, ale zjevně nepříliš zdraví muži začnou křičet na hubeného, ošuntěle oblečeného muže. Upoutají pozornost všech: co je to za rozruch? Rozhlížejí se po policistech, ale ti tam nejsou, už dlouho je nikdo neviděl. Pak se na toho chudáka začnou, náhle, sprostě, ze všech stran, sbíhat. Házejí ho na zem, škrtí ho. Teče krev. Ten se mlčky a zuřivě brání. Útočníci jsou také unavení, těžce dýchají, mlátí ho neuměle, ale vynahrazují si to jakousi zvláštní podlostí a krutostí – snaží se vydloubnout mu oko, zlomit prsty.

Všichni kolem to sledují, jsou rozhořčeni, jedna dívka se dokonce pokusí útočníka odtáhnout, ale dostane facku a rozhořčením znehybní. Zdá se, že se jí to stalo poprvé – dostala facku od muže. Postupně se všichni vracejí se svým přerušeným činnostem – vaří a pijí kávu, tahají kufry, dívají se na tabuli příletů, dávají dětem napít, věnují se rodinným příslušníkům. Z bití se stává nudný boj, i když to s nešťastníkem nevypadá dobře. Ale zatím se ještě brání. Život letištního terminálu – pohodlného, čistého, komfortního, kde lze splnit mnoho a mnoho požadavků, kde déšť, sníh a zima mohou být jen součástí scenerie v oknech – pokračuje. S vraždou, která se děje všem na očích, se dá taky žít.

Už tušíte, že jsem si poslední příhodu vymyslel?

Překlad Monika Ševečková