„Byli jsme spolu v jednom státě.“ Jak může Česko pomoct Užhorodu, ve kterém je každý třetí člověk uprchlík

Původně stotisícové centrum východoukrajinské Zakarpatské oblasti Užhorod se rozrostlo o desítky tisíc lidí. Jen během prvních dnů války sem před boji uteklo dvacet tisíc lidí, většinou matek s dětmi. Teď jich je padesát tisíc. V celém Zakarpatí se nachází přes 200 tisíc uprchlíků – a další stále přicházejí. 

Ti, kteří prchli z východních částí země, často nevědí, kam dál, a tak zatím ve městě zůstávají. Město pro ně vyčlenilo nejprve hotely a ubytovny. Když kapacity přestaly stačit, nechal předseda Zakarpatské oblastní rady Volodymyr Chubirko připravit nouzové ubytování ve školách. Podlahy ve třídách a tělocvičnách pokryly matrace, stravovat se běženci chodí do dvou velkých vývařoven. „Pokud přestane stačit i kapacita škol, budeme muset začít stavět stany,“ říká Chubirko. V sobotu převzal zásilku desítek elektrocentrál z Pardubického kraje a Vysočiny právě pro případné vytápění stanů pro uprchlíky.

HN: Viděli jsme, jak to vypadá ve vašich školách – jsou zde například vývařovny, v nichž se vydávají tisíce jídel. Je to jednoznačný obrázek o tom, že z Užhorodu je centrum uprchlíků.

Ano, a i východní Slovensko a Maďarsko se staly podobnými centry uprchlíků jako Zakarpatsko. Všichni se snaží dostat na Západ, aby utekli před válkou. Jde sem hodně lidí, sami jste je viděli, přicházejí z válečných měst, jako je Charkov, Žytomyr, Černihiv a vlastně odevšad, kde probíhají boje a kde ruská armáda střílí do civilních budov. Utíkají z míst, kde je poškozená infrastruktura, nefungují obchody a nedá se tam žít.

HN: Jak jim můžete pomoci?

Máme sociální centra, v nichž se na nádraží a v centru města mohou nahlásit. Také jsme zařídili speciální telefonní linky či čísla pro SMS, kam nám mohou volat nebo psát s tím, co přesně potřebují. Třeba teď jsem dostal tento vzkaz: „Právě jsem přijel, nemám co jíst ani kde bydlet, můžete mi pomoci?“ A podobně je to se stovkou tisíc lidí po celém kraji.

Reportáž

Z Užhorodu je město uprchlíků. Novým domovem jsou pro tisíce běženců prázdné školy

8. 3. 2022 ▪ 4 min. čtení

HN: Už ubytováváte lidi i ve školách.

Ubytovávali jsme je v hotelech a soukromých bytech, teď je dáváme do škol. Stejně se v nich v těchto dnech neučí, děti jsou s rodiči doma, tak jsme do nich dali matrace a zařídili, aby tam bylo teplo. V Užhorodě je dvacet takových škol – a všechny jsou schopné pojmout více než 150 lidí.

HN: Počet lidí ve městě tedy výrazně narostl.

Už po týdnu byl každý pátý člověk ve městě uprchlík. Teď je to každý třetí. Je tu padesát tisíc lidí, kteří utíkají před válkou.

Předseda Zakarpatské oblastní rady Volodymyr Chubirko v jedné ze škol v Užhorodu, kde jsou ubytovaní uprchlíci.

Foto: Archiv Pardubický kraj

HN: Jaké jsou vaše další možnosti jim pomoci?

Potřebují hlavně ochranu před válkou. Vědí, že v Evropské unii je klid, chtěli by se tam dostat, ale nevědí jak, kam mají jet ani co tam budou dělat. Najednou mají odejít do země, kterou neznají. Proto uvažují hlavně o České republice, Polsku a Slovensku, protože máme podobné jazyky, díky čemuž je komunikace snazší. To je důvod, proč tolik nechtějí třeba do Německa, Rakouska nebo Itálie. Ale nikdo z nich nemá plán. Protože kdo ho měl, ten už na Západě je.

HN: Co je tedy pro tyto lidi největší překážkou? Zajištění dopravy, peníze, jistota, že je někdo přijme?

Tito lidé byli zvyklí žít ve velkých městech, pracovat ve velkých závodech. A najednou nemohou, navíc se bojí o vlastní život. Musí se starat o to, aby i se svými dětmi utekli před válkou. Evropská unie je chce podporovat, ona také jediná jim může pomoci. My jim nemůžeme říct „zůstaňte“, zároveň jim nejsme schopní dát byt ani práci. Ale kdyby každý stát unie měl pro tyto lidi nějaké integrační programy, nechal je pracovat, poskytl jim bydlení, tak by to velmi pomohlo.

Bylo by potřeba, aby každý stát EU řekl, o kolik lidí by se takto mohl postarat. My tady pro ně nemáme žádnou práci, můžeme pro ně fungovat jen jako tranzitní město. A hned jak by válka skončila, i kdyby to bylo třeba zítra, tak by se všichni vrátili zpět.

HN: Obdrželi jste humanitární zásilku z Pardubického kraje a od jeho dobrovolných hasičů. Jak budete pokračovat ve spolupráci?

Spolupracujeme už dlouho. V minulosti se to týkalo například výuky českého jazyka a další regionální spolupráce. Tahle to teď fungovat nebude, protože je všechno najednou jiné. Už na začátku války jsme dostali od Pardubického kraje kamion s medicínskými přístroji a další věci, například jídlo. Taky od Vysočiny a dalších českých krajů. Ale s Pardubicemi je spolupráce nejtěsnější a dlouhodobá, znám se i s tamními krajskými zastupiteli. Teď jsme dostali elektrocentrály, s nimiž budeme vytápět stany. Pokud přijdou další lidé, budeme připraveni.

HN: Mohou být kraje také vašimi prostředníky v jednání s českým státem?

Chceme, aby Česká republika viděla aktuální situaci, jakou tady dnes máme. Mělo by být na první pohled zřejmé, co potřebujeme a jak nás mohou Češi podporovat. Máme hodně věcí, které kraj samotný zařídit nemůže, ovšem stát jako takový by mohl. Proto chceme, aby Pardubice předaly informace dalším krajům i českému státu. Kdysi jsme spolu sdíleli jednu zemi – Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Zakarpatsko (tehdy Podkarpatská Rus) společně tvořily první Československou republiku. A dodnes proto máme dobré kontakty, vždyť se i snadno domluvíme, ačkoliv hovořím rusínsky. 

HN: Zaznělo také, že by humanitární pomoc mohla jet i opačným směrem, konkrétně ukrajinské učebnice do českých škol.

To by bylo možné. Máme těchto knih a dalších pomůcek hodně a můžeme, či spíše musíme podporovat výuku našich dětí v Česku. 

HN: Vaše domobrana, kterou jste zřídili, má asi pět tisíc lidí. Čekáte, že se konflikt dostane až sem?

Musíme být připraveni na vše. Ale jsme v těžké a náročné situaci. Potřebujeme hlídat mosty, elektrárny a tak dále. Policie má málo lidí a nedokáže ochránit všechno.

Určitě sem přijdou ruští diverzanti, třeba zamaskovaní jako běžní uprchlíci. Zapíší se tady – a pak mohou začít poškozovat dodávky vody, plynu, ničit komunikace i dráhy. Proto je cílem místní domobrany bránit naši infrastrukturu a zajistit, aby nám nikdo nemohl škodit. Každý oddíl má své místní působiště – benzinky, vodárny a tak dále. Protože policie na to nestačí.

HN: Jsou ozbrojení? Kdo je vyzbrojil?

Ano, jsou. Prošli základním kurzem, ale všichni už mají zkušenosti s bojem nebo se zbraněmi. Jsou to třeba expolicisté, bývalí vojáci nebo hasiči. Teď dostali zbraně od armády.

HN: Nicméně zaznělo, že byste pro ně potřebovali ještě další prostředky. Daří se je sehnat?

Ukrajinský stát nyní nefunguje, v Kyjevě se bojuje, stejně jako v dalších velkých městech. A nedostali jsme proto výstroj pro naše lidi, jako jsou kevlarové helmy a neprůstřelné vesty. Těch potřebujeme tisíce. Ale v obchodě se koupit nedají, to musíme dohodnout s českým státem, zda nás bude chtít podpořit. Nejsou to přitom zbraně, ale prostředky, které chrání život.

HN: Kolik ještě očekáváte, že přijde lidí?

To je dotaz spíše na Putinovu armádu. Uvidíme, jak dopadnou humanitární koridory a zda se lidé dostanou snáz na Západ. Ale žijeme ze dne na den. Jsme ve válce a nikdo neví, co bude zítra.

HN: Co vašemu městu v těchto dnech nejvíce chybí? Míří sem humanitární pomoc, ale přichází to, co potřebujete?

Chybí nám klidný život, ale ten nám nikdo nepošle. Naše potřeby materiální pomoci mají dvě varianty: co chybí nám tady a co chybí na východě, kde se bojuje. Náš kraj by potřeboval zmíněné helmy a vojenské obleky pro domobranu. Abychom se mohli bránit před válkou. Poptáváme trvanlivé jídlo, matrace a teplé oblečení, abychom mohli lidi ubytovat. Naše město na to není připravené, nikdy k nám ani nejezdilo velké množství turistů, tak jak teď máme ubytovat všechny tyto běžence? Jak jich bude přibývat, budou nutné také stany, abychom mohli rozšiřovat kapacity ubytování.

A co potřebujeme na východě? Všechno, co se týká taktické medicíny. Tedy výbavu pro vojenské zdravotníky a speciální prostředky pro ošetření zraněných.