Neviditelné oběti války. Odpaly raket z ponorek, výbuchy námořních min a sonarové signály zabíjí populaci černomořských delfínů

Den pětistý čtyřicátý pátý, 22. srpna 2023

Nejprve se s vámi podělím o jeden z mých pravděpodobně nejsilnějších dojmů z dětství.

Vyrůstal jsem u moře na jihu Krymu a stejně jako většina mých kamarádů jsem u moře trávil téměř půl roku. Na podzim se ochlazovalo pomalu a koupat se dalo až do prvních studených dešťů – a ty tam začínaly nejdřív v polovině října. Na jaře se voda ohřívala pomalu, ale my kluci jsme se už od poloviny května potloukali po plážích – slunce už pálilo a my se pořád snažili plavat ve studené vodě. A v květnu tu nebyly žádné davy turistů, kteří by všechno kazili – tyhle kamenité pláže a skály tu byly jenom pro nás.

Jednoho takového dne jsem doplaval k malé skále stojící osamoceně ve vodě, vylezl jsem na ni, obdivoval jsem obrovskou oblohu, ležel na slunci, vyhříval se a najednou jsem pocítil něco zvláštního. Něco se změnilo. Nedokázal jsem pochopit co. Nějaké podivné zvuky, dýchání nebo vzdychání. Rozhlédl jsem se a najednou jsem je uviděl – dva obrovské delfíny. Klidně si plavali opodál, možná dvacet metrů ode mě a mé skály, pak se vrátili, přiblížili se, plavali skoro vedle mě – viděl jsem jejich čenichy, ploutve, obrovská šedá lesklá těla, a myslím, že i oči – pomalu, klidně se vydali podél pobřeží.