Hlavním Putinovým spojencem jsou ruské matky. Bez nich by se kremelskému lidojedovi nedařilo

Den stý osmdesátý sedmý, 29. srpna

Známý ukrajinský novinář Hanapolskyj v jednom ze svých nedávných interview vyslovil zajímavou myšlenku přibližně tohoto znění: hlavním Putinovým spojencem ve válce jsou ruské matky. Tyto ženy svou pokornou podřízeností pomáhají doplňovat armádu o nové vojáky, hnát je do války a stejně pokorně se smiřovat s úmrtími a odervanými končetinami svých synů.
Zformuloval tak jeden z mučivých dojmů Ukrajinců – v Rusku dokonce i matka vojáka zabitého v naší zemi podporuje kremelského lidojeda. Člověku to nejde na rozum, ale taková je realita. Právě „matky“ tvoří hlavní Putinovu gardu, bez nich by se mu nic nezdařilo. Právě ony vystrkují své děti za práh domova, posílají je k nám zabíjet.

„Vojákova matka“ je jedním z nejsilnějších obrazů. To ona svými bezesnými nocemi platí za vítězství, její obavy jsou hluboké a nepřenositelné, to ona odevzdala válečnému molochu to nejvzácnější, co měla. Matčina oběť dokonce převyšuje oběť manželek vojáků. Pro bojující vojáky je matka tou, již volají v okamžiku přicházející smrti.

Ano, to platí pro války spravedlivé, osvoboditelské. Ale hovoříme-li o trestuhodné nesmyslné válce proti národu, který byl ještě včera bratrský? Vojákova matko z Ruska! Ty bys měla zahradit práh svého domu vlastním tělem, ty bys měla udělat všechno možné pro to, aby se tvůj syn nestal vrahem a zločincem, ty bys ho měla zachránit! To se však u ruských matek neděje.
Na záběrech z ruského vnitrozemí, kam po desítkách tisíc směřují rakve, jsou často vidět tyto matky. Jsou zlomené žalem, nemohou zadržet slzy. Hovoří-li o svých synech, připomínají jejich kladné, dobré vlastnosti. Často uvádějí, že jejich syn „byl patriot“. Kdo a proč poslal toho syna na smrt, co jejich syn dělal ve válce, za co zemřel, to se zmiňuje jen letmo. Byl to zkrátka hodný chlapec a pak zemřel.

Jsem přesvědčen o tom, že si domýšlejí situaci, do jaké se dostali ruští vojáci na Ukrajině. Ta matka věděla, že s nimi jejich velitelé jednají jako s otroky, že jejich práva se v podstatě neliší od práv vězně v káznici, že je ženou proti našim dělům jako dobytek. Zachycené telefonní hovory ruských vojáků s jejich matkami svědčí právě o tomto.

A obyčejní ruští obyvatelé, možní přátelé tohoto ruského vojáka, válku nijak zvlášť neprožívají. Nedávno jeden z kyjevských časopisů prezentoval zajímavou koláž videí, na nichž novináři v jeden den kladli stejnou otázku Ukrajincům a Rusům: „Čím je pro vás tato válka?“ Šokujícím kontrastem pak byly odpovědi dvou mladých dívek – jedné ze Lvova a druhé, tuším, z Moskvy. Ta první lakonicky vyprávěla o své uprchlické zkušenosti a o svém zničeném domě, její ruský protějšek se s koketováním před kamerou podivil dotazu a pochlubil se svými úspěchy ve studiu.

Ještě překvapivějším (alespoň pro mě určitě) bylo propojení dvou videí, rovněž z rubriky „Tady a tam“. V prvním figuruje ruský zajatý voják, nejspíš v pracovně ukrajinského vyšetřovatele, jak velmi ochotně vypráví, jak se dostal na Ukrajinu, přísahá, že ho podvedli, a dokonce volá své matce, prý neboj se, jsem v zajetí, ale všechno je fajn. Video je specifické, obecně vzato všechny tyhle výpovědi jakýchkoli zajatých vojáků na kameru je těžké sledovat. Ale. Ve druhém videu si stejný voják, evidentně propuštěný do vlasti při výměně zajatců, důstojně vykračuje po petrohradském bulváru, dává rozhovor místní televizní stanici, a dokonce snad i jí zmrzlinu. A s úsměvem vzpomíná, jak bojoval, jaké měl skvělé kamarády, vyjadřuje pevné přání znovu se vrátit ke svým spolubojovníkům, vždyť je přece voják, vždyť je přece potřeba pomoci svým druhům ve zbrani. Ani stopa po výčitkách a studu, které z něj přímo čišely v pracovně vyšetřovatele. Teď je přece doma, v Rusku.

„Dělej, mami, musíme rychle vypadnout!“ Žhavé vouchery na Krym nejsou Rusům příliš po chuti

11. 8. 2022 ▪ 6 min. čtení

Nyní se začaly objevovat vzpomínky (nebo spíše zaznamenané dojmy) ruských vojáků o jejich pobytu na Ukrajině. Píší je poté, co se jim tak či onak podařilo utéci z armády a z fronty – a dostat se do Evropy. Kdyby zůstali v Rusku, tak by je za takové vzpomínky bez soudu odpravili někde v tmavém průjezdu, tím jsem si jist. Jeden z nich, který se odhodlal napsat knihu, se účastnil útoku na Ukrajinu z Chersonské oblasti. První stránky jeho vyprávění jsou věnovány tomu, co dělali vpředvečer vpádu na krymské vojenské garnizoně. Podle toho, co říká, jim bezostyšně lhali, když tvrdili, že se jedná jen o „cvičení“. To, že se svou rotou vtrhl na Ukrajinu, pochopil teprve v okamžiku, kdy ráno prvního dne uviděl nápisy v jazyce, jemuž ne zcela rozuměl. Jak říká, zažil šok, pak přišlo pochopení a pak začal hledat co nejrychlejší cestu pryč odtud. Co je ale zajímavé: na polygonu tyhle vojáky celý měsíc drželi doslova v nelidských podmínkách – museli si kupovat výstroj ze svého, spát na zemi v dešti, jíst málo poživatelné věci. Na Ukrajinu se tak dostali, když už byli úplně zdivočelí. A pustili se do boje (podle jeho tvrzení se však většinou dostávali pod dělostřeleckou palbu) – a samozřejmě, co si lze domyslet i bez něj, také do rabování.

Jeden z publicistů vyslovil myšlenku zasluhující pozornost: ruští vojáci byli do takového stavu pološíleného zdivočení uváděni zcela záměrně, aby po vpádu na Ukrajinu byli zuřivější. Aby nepřemýšleli, aby v Ukrajincích neviděli lidi, stejné jako oni sami, jako jsou jejich matky a bratři. Něco na tom asi je. Vzpomněl jsem si na výpověď jednoho policisty z oddílu specnaz (jednotka zvláštního určení), který se účastnil pokusu o rozehnání Majdanu v roce 2014. S přesvědčením hovořil o tom, že jejich četu schválně drželi bez jídla a bez možnosti odejít v policejních autobusech po dobu 12 hodin i více. To pak člověk mlátí demonstranty s veškerou nashromážděnou zlobou.

Hanapolskyj, který se sám teprve nedávno přestěhoval z Ruska na Ukrajinu, zná Rusy dobře a řekněme zevnitř. Jaké další myšlenky vyslovuje? „V Rusku všichni všechno vědí, i o válce, i o tom, co tam páchají jejich vojáci. Všichni obcházejí blokování a používají internet. Připomíná mi to chování těch Němců, kteří za druhé světové války žili poblíž koncentračních táborů, kdy se na obzoru jejich polí tyčily komíny krematorií. A oni prohlašovali: ‚My jsme o ničem nevěděli, snažili jsme se tam nedívat.‘ Jenže věděli, kam se nemají dívat.“

Překlad: Eva Reutová