Na válku si příliš zvykáme, stala se běžným pozadím života. Ale proč se utápět v depresích?

DEN STÝ ČTVRTÝ, 10. června

„Jestli si někdo myslí, že ho válka mine, tak se hluboce mýlí. Pokud nemáte mrtvé nebo raněné, nemáte bojující manžele, syny, kamarády, bratry, nebo vaše manželky, milenky či sestry nezažily ostřelování nebo neprchaly s dvěma taškami do jiného města či cizího státu, nemyslete si, že to tak zůstane napořád. Tahle válka je nadlouho a nikomu se nevyhne. Píšu to proto, abych vás připravil, vás, kteří se domníváte, že tahle válka se vás netýká.“ 

Tento vzkaz se nedávno objevil na stránce mého přítele, vojáka, který nyní cvičí nové jednotky vojáků před odchodem na frontu. Je to jeho práce připravovat na válku, a to i po psychologické stránce, lidi, kteří ještě včera byli zcela mírumilovní. Obecně „mírové“ a „válečné“ vědomí, jejich protichůdnost a vzájemný vztah, jsou častým tématem jeho přemítání. „Válka, to je pot, špína, krev, strach, železo a ještě jednou krev. Zapomeňte na všechny svoje oblíbené válečné filmy a knížky. Špína, pot, krev, utržené ruce a zpřelámaná žebra.“ To je to, co vštěpuje novým rekrutům na prvních hodinách přípravy.