V pozdním odpoledni 7. září roku 1940 mířilo k Londýnu 364 německých bombardérů, které doprovázelo 515 stíhaček. V noci přiletěla druhá vlna 133 bombardérů. Do rána bylo hlášeno 436 mrtvých 1666 zraněných. To byl ovšem jen začátek, nálety bez přerušení pokračovaly dalších 76 dní a nocí.
Londýňané se v noci stěhovali do podzemí nebo alespoň do provizorních krytů, které si budovali na svých zahrádkách. Tisíce a tisíce lidí trávily noci na nástupištích podzemní dráhy nebo v některém z velkých veřejných protileteckých krytů, do nichž se vešlo až 300 lidí. Jeden z pamětníků popsal, jaké to v nich bylo: "Lidé leželi na starých matracích nebo jen tak na holém betonu. Matky tu kojily své děti, milenci se před zraky všech milovali, na záchod se chodilo do několika málo kbelíků. Smrad z nich byl nesnesitelný, dávali jsme si před obličeje roušky namočené v kolínské, ale stejně to nepomáhalo."
Nálety na Londýn popisuje britský dobový filmový týdeník. Z komentáře je patrný patos ve smyslu Něco takového nás přeci nikdy nezlomí...
Zvuk, který se všem Londýňanům, ale zdaleka nejen jim, vryl do paměti jednou pro vždy, byl jekot sirén, které oznamovaly letecký poplach. Tzv. Carterova siréna britské výroby se stala běžnou součástí života.
Další sestřih dobových záběrů z náletů na Londýn. Komentář tentokrát nahrazuje píseň When the Lights Go On Again (Až se znovu rozsvítí světla) z počátku 40. let.
Komentář k filmu, který nechala natočit britská vláda záhy po prvních dnech německých náletů na Londýn a další anglická města, namluvil americký novinář Quentin Reynolds. Ve Spojených státech, které v té době hájily princip nezasahovat do válečného konfliktu v Evropě, film údajně velmi zapůsobil.
