Zmrazení konfliktu se nehodí Moskvě ani Kyjevu. Přetlačování může trvat měsíce, příměří zatím nemá šanci

Boje uvázly ve slepé uličce, ale zmrazení konfliktu se nehodí Moskvě ani Kyjevu. Politické cíle tlačí strany k ještě větší válce. Lze jí vůbec uniknout? ptá se zpravodajský server Meduza.

Za 40 dnů od dobytí Lysyčansku ruská armáda na tisíc kilometrů dlouhé frontě od Charkova po Cherson nepostoupila ani o deset kilometrů. Postupu v dvojciferném čísle nedosáhla ani ukrajinská armáda. Ale nynější postavení neuspokojuje žádnou stranu – a tak mír není možný. Řešení jsou dvě: buď konflikt zamrzne (a Moskvu i Kyjev bude možné pokládat za poražené), nebo jedna ze stran najde východisko ze slepé uličky. Tato varianta, pokud je vůbec možná, ale může způsobit ještě větší eskalaci.

Vše, co víme o mobilizaci obou armád, svědčí o tom, že si během léta nedokázaly vytvořit dostatečné zálohy. Důvody jsou diametrálně odlišné. Ruská armáda pociťuje nedostatek živé síly. Čím dál více připomíná „směsku“. Vedle sebe bojují zbytky původních praporních taktických skupin, vyčleněných z mírových jednotek, žoldnéři, mobilizovaní vojáci separatistických republik a špatně vycvičení „dobrovolníci“ z ruských regionů. Jejich nábor stojí velké peníze, ale skýtá hubené výsledky.

Ukrajinská armáda nemá problémy s živou silou. Ale mobilizované vojáky je nutné vycvičit a vyzbrojit. Prvé si žádá čas, druhé zase nepřetržitý přísun dodávek od spojenců. Ale ani ty zjevně nestačí k vytvoření desítek nových brigád nezbytných pro velkou ofenzivu.

Co pohání Putina. Jaký je skutečný důvod, proč se ruský prezident rozhodl zaútočit na Ukrajinu

16. 8. 2022 ▪ 4 min. čtení

Lze očekávat, že ruská armáda bude díky převaze v dělostřelectvu a munici pokračovat v pomalém vytlačování ukrajinských sil z Donbasu. Ukrajinská strana se pak bude snažit Rusy zastavit a podnikat protiútoky. „Přetlačování“ může trvat měsíce.

Ale ani ruské, ani ukrajinské velení zjevně nevyužívá všech sil: po dobytí Lysyčansku byla část ruských sil stažena z fronty. Nejspíše souběžně s otevřeným náborem „dobrovolníků“ a žoldnéřů se regulérní jednotky doplňují novými profesionálními vojáky, což nakonec dovolí ruskému velení poslat do boje plnocenné brigády a divize, a ne jen jejich střípky.

Ukrajinské velení poslalo na frontu jen několik brigád vytvořených po vypuknutí války, ve kterých není více než 20 tisíc vojáků (plus doplnění stávajících brigád a praporů domobrany), přestože zmobilizovalo několik set tisíc lidí. Ani se na frontu nedostaly všechny zbraně obdržené ze Západu.

Je tedy možné, že se obě strany mohou chystat na zesílení bojů. Jeho pravděpodobnost stoupá: Kreml se může rozhodnout o opravdové mobilizaci, která by teoreticky umožnila poslat na Ukrajinu milionovou armádu (namísto nynější o síle něco přes 100 tisíc vojáků). Západ by mohl odpovědět větší pomocí Kyjevu. A naopak – na zvýšení dodávek západních zbraní by ruské vedení mohlo odpovědět mobilizací.

Lze pokládat eskalaci za nevyhnutelnou? To ne, ale je velice pravděpodobná, protože zmrazení konfliktu nyní nevyhovuje ani Kremlu, ani Kyjevu.

Rusko by za zničenou Luhanskou oblast a kousky Doněcké, Chersonské, Charkovské a Záporožské oblasti zaplatilo zhoršením situace na všech ostatních „frontách“: sankce nejenže omezují hospodářský rozvoj, ale hlavně nedovolují přezbrojit armádu, jejíž slabost brání použít ji jako argument v zahraniční politice. Jednota NATO a šířeji Západu nebyla narušena – naopak posílena. Hranice se státy NATO se výrazně protáhne díky brzkému vstupu Finska do aliance. Kontingent sil USA v Evropě roste, evropští členové NATO zvyšují vojenské výdaje. Ukrajina není „demilitarizovaná“, naopak se přezbrojila na moderní západní zbraně a naučila se je používat. Kreml by musel na „zmrazený“ konflikt utrácet více než před válkou. Součet vypadá jako čistá prohra.

Kreml by mohl označit za vítězství úplné dobytí Donbasu (a to i bez okupace celého černomořského pobřeží Ukrajiny). Takové návrhy předkládala ruská delegace během mírových jednání v březnu. Zástupci Ukrajiny o podmínkách jednali, i když je odmítli přijmout. Ale tehdy ruská armáda stála 30 kilometrů před Kyjevem, byla u Charkova a snažila se postoupit k Oděse. Nyní Ukrajina odmítá byť jen připustit územní ústupky.

Kyjev poslední dobou označuje za cíl „úplné osvobození Ukrajiny“, včetně Krymu. Není jasné, zda Ukrajina ještě usiluje o „přechodný cíl“ v podobě obnovení předválečné situace (což by bylo možné vyhlásit za vítězství). Ale ani jednu variantu nemůže akceptovat Kreml (dokud je tam Putin).

Při tak rozdílném pohledu na přijatelné řešení konfliktu by příměří nemělo šanci. V důsledku jsou možné dvě varianty dalšího vývoje situace: dlouhá vyčerpávající válka, než se obě strany rozhodnou, že ukončení bojů je výhodnější než pokračování snah o zásadní změnu situace na bojišti. Anebo eskalace konfliktu.

Je možné, že Kreml i NATO se ve svém postupu orientují na počínání protivníka v obavě z nekontrolovatelné eskalace, a dokonce rozšíření konfliktu za hranice Ukrajiny. Ale jestli dospějí k názoru, že nemohou dosáhnout svých cílů bez vážného dodatečného úsilí, pravděpodobnost eskalace bude velmi vysoká a její výsledek nepředvídatelný.

Vojenští experti zvažují i nejkrajnější hypotézy, včetně přímého střetu Ruska a NATO. Renomovaná instituce Rand Corporation stanovila několik možných řetězců událostí (či jejich nesprávné interpretace) vedoucích ke konfrontaci: Pokud Západ svými dodávkami překročí jen Kremlu známou „nepřekročitelnou mez“, Rusko může zaútočit raketami na zásobovací cesty a sklady mimo Ukrajinu. A pokud ruské vedení bude pokládat napadení země aliancí za nevyhnutelné, jsou pravděpodobné útoky nejen konvenčními, ale i taktickými jadernými zbraněmi.

Americké Centrum pro strategické a mezinárodní studie (CSIS) prověřilo hypotézy ve hře s účastí několika týmů zkušených expertů, hrajících za USA a Rusko. Měli reagovat na počínání protivníka a zvažovat výhody (oslabení nepřítele a vlastní posílení) a rizika konfrontace. Hra začala patovou situací ve válce. Cílem bylo najít výhodné východisko ze slepé uličky pro sebe a nedovolit protivníkovi dosáhnout téhož. Týmy si vybíraly varianty postupu s přihlédnutím k míře výhod a rizik.

Výsledky hry ukázaly, že sice všichni hráči slovně chtěli snížit riziko zesílení konfliktu, ale v realitě projevovali v obavě z porážky sklon přijímat rozhodnutí hrozící eskalací a rozšířením konfliktu.

To znamená, že válka na Ukrajině bude začátkem, a ne koncem „nové ostré fáze střetu velmocí v Euroasii“.