Peklo na zemi, spálená poušť, chaos a marihuana. Ukrajinští vojáci popisují boje na východní frontě

Sežehnuté lesy a vypálená města. Kolegové s uťatými končetinami. Bombardování tak neúprosné, že jedinou možností je ležet v zákopu, čekat a modlit se. Ukrajinští vojáci, kteří se vracejí z frontových linií ve východoukrajinském Donbasu, kde Rusko vede zuřivou ofenzivu, popisují život během bojů proměněných v opotřebovávací válku jako apokalypsu, napsala agentura AP.

V rozhovorech pro agenturu AP si někteří stěžovali na chaotickou organizaci, dezerce a psychické problémy způsobené neustálým ostřelováním. Jiní naopak hovořili o vysoké morálce, hrdinství svých kolegů a odhodlání pokračovat v boji, ačkoliv lépe vybavení Rusové ovládají čím dál více území.

Třicetiletý poručík Volodymyr Nazarenko, zástupce velitele praporu Svoboda ukrajinské Národní gardy, byl mezi vojáky, kteří se na rozkaz velení armády stáhli ze Severodoněcku. Během měsíc trvající bitvy ruské tanky zničily všechny potenciální obranné pozice a proměnily město s předválečnou populací 101 tisíc lidí ve „spálenou poušť“, řekl.

„Ostřelovali nás každý den. Nechci o tom lhát. Byla to přehradná palba na každou budovu,“ říká Nazarenko. „Město bylo metodicky srovnáno se zemí,“ dodává.

Moskva dobyla stotisícový Lysyčansk. Exploze se ovšem ozývají i v ruském Belgorodu

4. 7. 2022 ▪ 4 min. čtení

Severodoněck by v té době jedním ze dvou velkých měst pod ukrajinskou kontrolou v Luhanské oblasti, kde proruští separatisté před osmi lety vyhlásili republiku. V době, kdy 24. června přišel rozkaz k ústupu, byli Ukrajinci obklíčeni ze tří stran a upevňovali obranu chemického závodu, který rovněž ukrýval civilisty.

„Jestli někde bylo peklo na zemi, tak v Severodoněcku,“ říká voják Nazarenkova praporu Artem Ruban z relativního bezpečí města Bachmut, které leží 64 kilometrů jihozápadně od dobytého Severodněcku. „Vnitřní síla našich chlapů jim umožnila držet město do poslední chvíle,“ dodává.

„Nebyly to lidské podmínky, ve kterých museli bojovat. Je těžké vám to tady vysvětlit, jak se teď cítí nebo jaké to tam bylo,“ uvádí Ruban. „Bojovali tam až do konce. Úkolem bylo ničit nepřítele bez ohledu na cokoliv,“ říká.

Nazarenko, který po začátku ruské invaze na Ukrajinu bojoval také v Kyjevě a jinde na východní frontě, považuje ukrajinskou operaci v Severodoněcku navzdory výsledku za „vítězství“. Podle něj se obráncům podařilo omezit ztráty a zároveň zdržet ruský postup na mnohem delší dobu, než se očekávalo, což vyčerpalo ruské zdroje. „Jejich armáda utrpěla obrovské ztráty a jejich útočný potenciál byl zničen,“ dodává.

Poručík i voják pod jeho velením vyjadřují přesvědčení, že Ukrajina získá zpět všechna okupovaná území a porazí Rusko. Trvají na tom, že morálka zůstává vysoká. Výpovědi jiných vojáků, většinou bez bojových zkušeností z doby před invazí, jsou však pesimističtější. Při rozhovorech si přáli zachovat anonymitu nebo používali pouze křestní jména.

Oleksij, příslušník ukrajinské armády, který začal bojovat proti Moskvou podporovaným separatistům v roce 2016, se právě vrátil z fronty a těžce kulhá. Říká, že byl zraněn na bojišti v Zolotém – městě, které Rusové mezitím také obsadili.

„V televizi ukazují krásné obrázky frontových linií, solidarity, armády, ale realita je úplně jiná,“ říká s tím, že si nemyslí, že by dodávky dalších západních zbraní mohly změnit průběh války.

Jeho praporu začala během několika týdnů docházet munice. V jednu chvíli neustálé ostřelování nedovolovalo vojákům v zákopech vůbec se postavit, říká s viditelným vyčerpáním, které se zračí v jeho tváři.

Vysoce postavený poradce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského minulý měsíc oznámil, že každý den umírá 100 až 200 ukrajinských vojáků, byť celkovou bilanci padlých v boji neposkytl.

Oleksij tvrdí, že jeho jednotka ztratila během prvních tří dnů bojů 150 mužů, mnoho z nich kvůli vykrvácení. Kvůli neutuchajícímu ostřelování byli zranění vojáci evakuováni pouze v noci a někdy museli čekat až dva dny. „Velitelům je jedno, jestli jste psychicky na dně. Pokud vám funguje srdce, pokud máte ruce a nohy, musíte se vrátit,“ dodává.

Jednačtyřicetiletá velitelka čety Marija, která vstoupila do ukrajinské armády v roce 2018 coby právnička a čerstvá matka dcery, vysvětluje, že míra nebezpečí a nepohodlí se může velmi lišit v závislosti na umístění jednotky a přístupu k zásobovacím trasám.

Frontové linie, které existují od začátku konfliktu s proruskými separatisty v roce 2014, jsou statičtější a předvídatelnější, zatímco místa, která se stala bojištěm poté, co Rusko zahájilo invazi, jsou „jiný svět“, říká.

Marija, která z bezpečnostních důvodů odmítla sdělit své příjmení, uvedla, že její manžel v současné době bojuje právě v takovém „horkém místě“. Všem se stýská a dělají si starosti o své blízké, přesto je podle ní morálka jejích podřízených vysoká. „Jsme potomci kozáků, jsme svobodní a stateční. Máme to v krvi,“ říká a dodává: „Budeme bojovat až do konce.“

Dva další vojáci, s nimiž agentura AP hovořila – bývalí úředníci v Kyjevě bez předchozích bojových zkušeností – uvedli, že je poslali na východní frontu, jakmile dokončili základní výcvik. Říkají, že viděli „příšernou organizaci“ a „nelogické rozhodování“ a že mnoho lidí v jejich praporu odmítlo bojovat. Jeden z vojáků říká, že denně kouří marihuanu. „Jinak bych se zbláznil, dezertoval bych. Je to jediný způsob, jak se s tím vyrovnat,“ říká.

Osmadvacetiletý bývalý učitel ve Slovjansku, který si „nikdy nepředstavoval“, že bude bojovat za svou zemi, popsal ukrajinská bojiště jako úplně jiný život s jiným hodnotovým systémem a emocionálními vzestupy i pády. „Je tam radost, je tam smutek. Všechno se prolíná,“ říká.

Přátelství se spolubojovníky mu poskytuje potěšení v pochmurné době. Viděl však také spolubojovníky, kteří podléhali extrémnímu vyčerpání – fyzickému i psychickému – a projevovaly se u nich příznaky posttraumatické stresové poruchy.

„Je těžké žít v neustálém stresu, nevyspalí a podvyživení. Vidět všechny ty hrůzy na vlastní oči – mrtvé, utržené končetiny. Je nepravděpodobné, že by to psychika vydržela,“ říká. Přesto i on trvá na tom, že motivace bránit svou zemi zůstává.

„Jsme připraveni vydržet a bojovat se zaťatými zuby. Bez ohledu na to, jak je to těžké a obtížné,“ říká učitel, který hovořil z obchodu s rybářskými potřebami, který byl přeměněn na armádní logistické centrum. „Kdo bude bránit můj domov a mou rodinu, když ne já?“ dodává.

Středisko ve městě Slovjansk zásobuje místní vojenské jednotky vybavením a proviantem a poskytuje vojákům místo, kam mohou zajít během krátkého oddechu od fyzické dřiny a hrůzy bojů.

Třiačtyřicetiletá taneční choreografka Tetjana Chimionová centrum založila, když začala válka. Říká, že jím procházejí všechny druhy vojáků, od zkušených příslušníků speciálních jednotek a válkou zocelených veteránů až po civilisty, kteří do armády vstoupili teprve nedávno. „Když přijdou poprvé, široce se usmívají, třeba se i stydí. Podruhé přijdou a v očích mají prázdnotu,“ říká Chimionová. „Něčím si prošli a jsou jiní,“ dodává.

Za ní sedí skupina mladých ukrajinských vojáků, kteří se střídají z frontových linií a dělí se o vtipy a pizzu. Je slyšet, jak o několik kilometrů dál duní dělostřelectvo.

„Většinou doufají v to lepší. Ano, někdy přicházejí trochu smutní, ale doufáme, že jim tady zvedneme náladu,“ říká Chimionová. „Obejmeme se, usmějeme se na sebe a pak se vrátí zpátky na bojiště,“ dodává.