Smrt Václava Havla připomíná něco, co je součástí moderní Evropy - možná dokonce přímo Británie - co zůstává v nebezpečí, protože je to stále bráno jako samozřejmost, a v nejlepším i nejhorším případě zcela zapomenuto.

Žijeme v době, ve které se introvertní a bojácná Evropa stala synonymem neúspěchu a nereálnosti, ve které politické špičky jednají s opovržením a vztekem a kterou politici často odmítají jako zkorumpovanou, zbabělou a irelevantní. Havlova osobnost a cesta však byla pravým opakem tohoto temného předurčení.

Prezident Havel byl opravdový národní vůdce s dynamickým porozuměním pro Evropu, politik, jehož vize a schopnosti nebyly jen uměním možného, ale i nemožného, a občanský lídr, jehož smysl pro to, co je v životě protkaném materialismem skutečně důležité - obzvláště pro obyvatele Východní Evropy, jejichž požadavky byly tak dlouho odmítány - jak spojit vynalézavost a rozum.

V Československu se zastavil čas

V éře, v níž se o Evropě často mluví s pohrdáním, se stal připomínkou časů nedávných, kdy Evropa představovala něco vznešeného a svobodného, po čem všichni toužili - dokonce i tady.

Z dramatika se stal prezident přicházející z části Evropy, z Československa, které v 19. století a na začátku století dvacátého bylo nedílnou součástí zrodu evropské politiky, kultury a ekonomiky, ale ve kterém, jak sám Havel říkal, se po druhé světové válce zastavil čas.

Výsledkem rozdělení Evropy byla ztráta kontaktu mezi oběma jejími částmi. Zřejmě nikdo neudělal víc než Havel, nejprve jako disident, poté i jako prezident, se snažil obě strany spojit.

Jeho snahy byly úspěšné jen částečně, ale jemu, více než jakémukoli jinému vůdci, vděčíme nejen za nenásilné svržení komunismu v bývalém Československu, ale i za poklidné rozdělení České republiky a Slovenska, a co je nejdůležitější, za aktivní přijetí bývalého východního bloku Evropskou unií.

 

Dokonce ani dnes žádný jiný lídr nedosáhl takového ohromného historického úspěchu, bez ohledu na to, že on sám si o sobě myslí, že je hlavně dramatik.

Havel patřil do generace, která zažila sovětskou represi v Maďarsku v roce 1956 a Československu 1968 a rozpoznala, že socialismus nejen že nefunguje, ale zároveň lidi vysává. Léta po roce 1968 cesta disidenta, na kterou se Václav Havel v rodné zemi Franze Kafky vydal, vypadala jako spojení beznaděje a nebezpečí.

Odemkl lepší budoucnost

Když Sovětské impérium nakonec padlo, Havlova morální autorita se stala jedním z klíčů, které odemkly lepší budoucnost. Ze čtyř charismatických představitelů Východní Evropy té doby - těmi dalšími byli Michail Gorbačov, papež Jan Pavel II a Lech Walesa - byl Havel jediný pravý liberál, jediným, kdo mohl ve stejnou chvíli promlouvat ke svým lidem a zároveň nařídit, aby ho na domácí scéně podpořila levice, pravice i zahraniční skupiny.

Havlovi se ale úsilí udržet nepodařilo. Jak to u politiků chodí, stal se nepopulárním, neschopným vzdorovat tlakům konzumního způsobu života nebo nacionalismu.

V těchto smutných chvílích jeho předčasné smrti by se možná mohlo zdát, že Havel patří k dávno zapomenuté éře, v níž se odvážný vzdor proti totalitarismu vnucovanému Sověty snoubil s optimismem občanů v přechodných rocích po pádu totality, a která nemá co nabídnout ani české ani evropské praxi dneška.

 

Přitom nic není dál od pravdy. Všichni Evropané, Češi stejně jako Britové, patří k relativně malým národům, které sdílejí propletený globální osud stejně jako se moc a bohatství přesouvá z Evropy a Severní Ameriky do Asie a na jih.

Všichni musejí svůj patriotismus sladit s globalizačními tlaky, aniž by sklouzli k národní rivalitě. A všichni se musejí otevřít novému, statečnému a obtížnému, aniž by opustili od morálních hodnot, rozumu a ochraně svého pokladu. V tomto ohledu Evropa Václava Havla nepatří do minulosti, ale do budoucnosti.