Použili proti nám i našim rodinám gestapácké metody, říká slovenský poslanec, který připravil Fica o většinu v parlamentu

O košickém podnikateli Radomíru Šalitrošovi jsme v minulosti psali v HN v souvislosti s jeho byznysem. Nyní je jedním ze čtyř poslanců strany Hlas, kterým se nelíbí styl fungování vlastní strany ani vládní koalice pod vedením Roberta Fica a kteří vytvořili „odbojnou“ skupinku. Šalitroš byl spolu se Samuelem Migaľem v pátek vyloučen ze strany a koalice vedená premiérem Robertem Ficem tím přišla o většinu v parlamentu.

V rozhovoru, který poskytl košickému listu Korzár, součásti rodiny deníku Sme, a který přetiskujeme v plném znění, Šalitroš detailně popisuje praktiky a zákulisí slovenské vládní politiky a fungování druhé největší strany Hlas, kterou založil po odchodu z Ficova Směru nynější prezident Peter Pellegrini. Součástí tlaku na poslance byly podle něj i „gestapácké praktiky“ namířené vůči rodinám nebo firmám poslanců.

Šalitroš se v minulosti podílel na vzniku strany Dobrá volba, která se sloučila se stranou Hlas – sociální demokracie, a poslancem se stal v roce 2023.

Na pátečním pracovním kongresu jste byl spolu se Samuelem Migaľem vyloučen s tím, že vám jde jen o funkce. Vaši straniční kolegové zároveň řekli, že dalším dvěma členům vaší skupiny ještě dají šanci. Co se děje v Hlasu?

Shrnul bych to do jedné věty. Matúš Šutaj Eštok se střelil do nohy. A abych vysvětlil, co se stalo, musím se vrátit na začátek a říct, kde ten problém vznikl.

Kde?

Za týden to bude rok, co jsem osobně svolal vedení naší strany, které je pro mě dnes už bývalé, abychom si promluvili o problémech, které ve straně Hlas existují. V únoru 2024 jsem poprvé řešil špatné fungování parlamentní frakce s jejím předsedou Róbertem Pucim a také s místopředsedou Hlasu Tomášem Druckerem. Vadilo mi, že vedení klubu bylo velmi direktivní. Připadal jsem si jako v pracovním táboře v Bělorusku, kde se od nás vyžadovalo jen to, abychom hlasovali podle rozkazů. Když měl pan Puci palec nahoře, hlasovalo se pro, když ho měl dole, hlasovalo se proti.

Celé to ve mně vyvolalo pocit, že poslanci jsou k ničemu. Naprosto chyběla jakákoli diskuse o tom, o čem jsme hlasovali. O tom, jak máme hlasovat, jsme se vždy dozvěděli až několik minut před hlasováním na klubu od pana Puciho. A že nám ukáže buď Puci palec nahoru, nebo Puci palec dolů.

Sedmnáct let jsem žil v zahraničí, zastával jsem významné pozice v zahraničních bankách, ve finančním sektoru a v poradenství v různých zemích. Například jsem optimalizoval zdravotnictví v Polsku, zabýval jsem se energetikou v Itálii a také na Slovensku. Proč mít v parlamentu nějaké lidi, když jejich názor, rozhled a zkušenosti jsou k ničemu, stačí, když budou následovat Puci palce? Vadilo mi to. Tak jsem řekl panu Pucimu, a byl tam i pan Drucker, že vedení je velmi direktivní.

Co se stalo potom?

Slíbili, že se něco změní, nic se nezměnilo. Chtěl jsem tehdy jít za panem Pellegrinim, ale oba pánové mě prosili, abych tam nechodil, abych ho nerozrušil, protože vede kampaň před prezidentskými volbami. Respektoval jsem to. Pak jsme se znovu setkali v dubnu. Tam už byl Matúš Šutaj Eštok, který měl být budoucím šéfem strany, protože to bylo tehdy přání pana Pellegriniho. Znovu jsem vyzval ke změně, protože nespokojených poslanců už bylo hodně. Myslím, že jich bylo šest nebo sedm, a požádal jsem pana Eštoka jako budoucího předsedu Hlasu, aby se s každým z nich sešel, protože bez komunikace a diskuse by to jednou mohlo v klubu bouchnout. Prosil jsem ho, aby si udělal čas na všechny. Není nás tolik, je nás 27, ať se každého zeptá, co ho trápí, co by se dalo zlepšit, ať komunikuje. Slíbil mi to, takže jsem byl spokojený.

Proběhla tato setkání? Nebo se tento vznikající problém nechal vyhnít?

Nechat problémy vyhnít je bohužel standardním řešením v naší bývalé straně Hlas, protože mnoha stranickým lídrům chybí zkušenost z reálného života. I tenhle nechali vyhnít. V červnu jsem opět apeloval na pana Šutaje Eštoka, opět jsme měli dlouhý rozhovor a opět jsem ho požádal, aby se s každým z poslanců sešel, protože těch lidí, kteří jsou nespokojení, je opět více. Samozřejmě, že ti lidé za mnou přišli, protože já jsem člověk, který to řekne otevřeně. Myslím si, že konstruktivní kritika a diskuse je dobrá pro vztahy, pro společnost i pro politickou stranu. Většina lidí se neozvala na klubu, ale přišli za mnou, když byli s něčím nespokojeni, a musím říct, že jsem nikdy nikoho nepřemlouval, aby nějak agitoval.

V červnu mi pan Šutaj Eštok slíbil, že se přes léto se všemi sejde, protože toho má hodně, a do září bude všechno v pořádku. Poděkoval jsem mu za to a zdůraznil jsem, že je to pro dobro strany. V září se však situace opakovala. Neudělal to, co řekl, že udělá, s poslanci nemluvil, a to už byl velký problém. Několik poslanců začalo mít dost direktivního způsobu vedení klubu a následování Puci palce jako hlasovacího stroje.

V čem spočívala nespokojenost poslanců? V podpoře některých zákonů? 

Chyběla diskuse.

Pak přišlo na řadu hlasování o odvolání místopředsedy Národní rady Michala Šimečky z PS.

Opět chyběla diskuse. Chtěl jsem zdůraznit, že celý útok na pana Šimečku nebyl na něj, ale na jeho rodinu, a tam směřovala hlavní kritika. My politici musíme často snášet tvrdou kritiku, ale útok na rodinu je pro mě přes čáru. Roman Malatinec, Samuel Migaľ a já jsme tehdy pro odvolání pana Šimečky nehlasovali. To byl zlomový okamžik. Tehdy začaly různé útoky na naše osoby, které připomínají spíše 90. léta. Nazývám je gestapáckými metodami.

Mohl byste je upřesnit?

Mohu, jen k tomu dodám, že opět chyběla diskuse, žádali jsme vedení strany, aby se s námi sešlo, ale nebyl na to čas. Měli prý důležitější věci na práci než se setkávat s řadovými členy. Tiskový odbor nás instruoval, abychom nechodili do médií, utíkali před novináři a podobně. Pak přišlo hlasování, kdy místopředseda Národní rady Andrej Danko (SNS) nechal vykázat poslankyni Lucii Plavákovou (PS) kvůli nálepkám na počítači, které dostala od své dcery. Absolutně jsem nevnímal, že by ty samolepky měly komerční charakter, takže jsem paní Plavákovou podpořil. Pak přišel nátlak gestapa. Pak se nám konečně podařilo přesvědčit ani ne tak vedení strany, protože to nemělo zájem, ale pana prezidenta, za což jsem mu byl vděčný. Sešel se se mnou osobně, myslím, že začátkem října, a skoro tři hodiny jsme si povídali o tom, co ve straně nefunguje, že to jsou věci, které straně neublíží, a že se už osm měsíců snažím dělat všechno pro to, aby to bylo lepší. Aby strana zůstala jednotná a pohromadě.

Komentář Martina Ehla

Fico zatáhl Slovensko do hluboké bažiny nejistoty, z níž nebude snadná cesta ven

29. 1. 2025 ▪ 4 min. čtení

Jak reagoval?

Řekl jsem mu, že gestapácké metody musí skončit, protože takhle se pod tlakem pracovat nedá. Mluvili jsme také o výměně šéfa klubu, který to zjevně nezvládal. A tady musím říct, že nikdo z nás nechtěl být šéfem klubu. Dále jsme chtěli podporu mediálního týmu. Protože do té doby jsme měli pouze pokyn vyhýbat se médiím, když nás zastavili na chodbě, abychom řekli, že musíme na toaletu. Navíc jsme chtěli mít podporu mediálního týmu pro legislativu, když jsme chtěli předložit vlastní návrhy zákonů. To do té doby nebylo podporováno. Posledním požadavkem bylo, aby s námi naši ministři více komunikovali. Jak při vysvětlování zákonů, tak při řešení problémů v regionech, se kterými se na nás lidé často obracejí.

Pan prezident řekl, že ano, že s tím plně souhlasí a mělo by se to tak dít. Během několika dní jsme se čtyři z nás vydali na jednání s panem prezidentem. Roman Malatinec, Ján Ferenčák, Samuel Migaľ a já. Znovu jsme to probrali a shodli jsme se, že do konce roku určitě dáme všechno do pořádku, protože tři měsíce jsou dost dlouhá doba. Byli jsme šťastní.

Za chvíli tam byl pan Šutaj Eštok a souhlasil, že se tyto věci musí stát. Následně jsme měli schůzku s ním a s místopředsedy strany. Opět jsme tři hodiny diskutovali o stejných věcech. Shodli jsme se, na všem jsme se shodli. Počkali jsme do konce roku a světe div se, opět se nic nestalo a oni to nechali plavat. Mezitím se děly velmi podivné věci.

Myslíte metody gestapa, jak jste je nazval?

Ano. Všechno to začalo, když jsme poprvé nehlasovali, jak si strana přeje, o odvolání místopředsedy sněmovny. Začaly se dít podivné věci.

Jaké věci?

Zvýšený zájem bezpečnostních složek a různé další nepříjemné věci týkající se nás a také rodin. Víte, je pro mě těžké být konkrétní, protože bych musel hned běžet na policii a to je jako chtít po zloději, aby vyšetřil krádež. Nechci se nikoho dotknout, ale je to stav.

Co se dělo?

Slovensko je velmi malá země, každý zná každého. Sledovali nás různí lidé, včetně policistů, kteří naznačovali, že se něco chystá. Pak někdo zavolal do jedné z rodinných firem, představil se jako člověk od policie. Zaměstnanci mu řekli, ať řekne jméno, že mu zavolají zpátky, tak zavěsil a už se neozval. To jen asi, abychom měli pocit strachu.

Do další firmy přišli dva lidé, kteří se také představili jako příslušníci bezpečnostních složek. Když jim řekli, aby zanechali jméno, že se k nim vrátí, odešli také.

Dělo se to, že kolegovi osobně sdělil člověk, který je v elitních bezpečnostních složkách, že na něj byl vydán rozkaz něco najít a ať je ve střehu.

Dále byly různé telefonáty z banky, abych vysvětlil nějaké transakce, a pak na centrále strany pan Šutaj Eštok mluvil s panem Druckerem dva metry ode mě, takže jsem slyšel, že ten Šalitroš má na účtu takovou podezřelou finanční transakci, a dokonce řekl jméno odesílatele platby a že se tím zabývá finanční policie. 

Na to jsem reagoval, že Matúši, jsem velmi šťastný, že máme takového ministra vnitra, který má v hlavě všechny bankovní transakce všech občanů Slovenské republiky, že se cítím s takovým ministrem bezpečně. Samozřejmě jsem to myslel ironicky, ale nevím, jestli to pan Šutaj Eštok tak pochopil. Byly to takové signály.

Ale vaším přímým stranickým šéfem je ministr vnitra. Jak si vysvětlujete, že ve stejné době se podobné věci děly vám a také vašim třem dalším kolegům?

Vysvětluji si to tak, že jsme přestali být poslušní, přestali jsme se řídit Puci palcem, a tak existuje několik metod, jak neposlušnost změnit. Jedna z nich je trochu zastrašující. Někdo nám možná chtěl něco naznačit, abychom se vyděsili a příště zvážili následování Puci palce.

Policii by ale vaše hlasování ve sněmovně zajímat nemělo. Měl takový zájem teoreticky Matúš Šutaj Eštok?

Na to neznám odpověď. Buď o tom věděl a to je škoda. Nebo o tom nevěděl a ministerstvo vnitra neovládá, protože tam možná někdo jiný rozehrál hru, která má za cíl rozbít koalici a také jeho stranu. Obě možnosti jsou špatné.

Bojíte se o svou bezpečnost?

Ano.

Ministr vnitra na tiskové konferenci prohlásil, že zaručuje bezpečnost každému občanovi, ale nezaručuje beztrestnost žádnému občanovi. Jak tato slova chápete?

Je to jasný signál, že nás určitě vyburcují k tomu, abychom zvážili další kroky. Ale já na hrozby reaguji tím, že se ještě více zatnu, takže mě to nevzrušuje. Abych to dokončil, protože těch věcí je hodně, tak se objevily náznaky, že máme různé nepříjemnosti a že víme, že jsou nějaké složky, které se o nás zajímají. Máte cukr a bič, a nebyl to jen ten bič, byl to cukr. Byly různé nabídky, jak nás dostat z parlamentu.

Co vám slibovali?

Nabídli mi místo státního tajemníka na ministerstvu hospodářství.

Kdo?

Tuto nabídku jsem dostal v sídle strany Hlas na schůzce s Matúšem Šutajem Eštokem za přítomnosti Denisy Sakové. S paní ministryní jsem se následně sešel druhý den, kdy jsme hodinu hovořili o tom, co bych pro ni měl dělat. Nabyl jsem dojmu, že po mně víceméně nic nechce, že jde hlavně o to, abych nebyl v parlamentu. Řekl jsem, že jí dám vědět.

Konzultoval jsem to s Romanem Malatincem a Samuelem Migaľem. Ti mi tehdy řekli, že pokud odejdu, strana dosáhne toho, že naši skupinu rozbijí a v klubu ani ve vedení strany se nic nezmění. Vždy jsme chtěli Hlas reformovat, aby se strana držela svých původních hodnot, aby se více diskutovalo, aby se lépe komunikovalo na veřejnosti a abychom nemuseli schvalovat nesmysly, které přicházely z SNS. Zkrátka jsem kolegům řekl, že by to nebylo dobré, a nabídku jsem nepřijal.

Uvažoval jste tedy o odchodu na ministerstvo?

Chtěl jsem hlavně, aby se situace uklidnila, protože už tehdy jsem vnímal zvýšený zájem bezpečnostních složek o naše osoby a rodiny. Proto musím upřímně říci, že jsem o tom uvažoval. Nevzal jsem to. Moji kolegové, myslím, že správně, argumentovali tím, že se tím strana nijak nezmění. Jeden kolega mi tehdy řekl, že z Hlasu okamžitě odejde, a mně šlo skutečně o záchranu koalice a dal jsem přednost možnosti reformovat Hlas před svým osobním zájmem.

Přišly i jiné nabídky?

Dostal jsem nabídku na místo státního tajemníka na ministerstvu školství. Byla to však nabídka s krvavým diamantem, kdy mi bylo řečeno, že strana Hlas se rozhodla, že bude motivovat jednoho, ale musí potrestat dva nebo tři. Cukr a bič. A že se musím rychle rozhodnout, aby si ji nevzal někdo jiný, že nabídka platí jen pro jednoho z nás čtyř a vyhraje ten, kdo bude nejrychlejší.

Také mi zdůraznili, že si nemám myslet, že mě kolegové nezradí. To jsem okamžitě odmítl. Rodina a přátelé jsou pro mě důležití, kolegy Migaľa, Malatince a Ferenčáka vnímám jako přátele a nemohl jsem se smířit s tím, že mám funkci a oni budou zničeni různými gestapáckými metodami.

Ale Matěj Šútaj Eštok tvrdil, že vy jste vyděrači. A také jmenoval posty, o které vám jde, například ministra vnitra, místopředsedu parlamentu a strany a předsedu výboru vojenské rozvědky. A vy teď říkáte, že jste nic nechtěli a oni vám nabízeli posty.

Já vám řeknu, jaké všechny posty nám nabízeli. Oslovili mě tři superporadci Matúše Šutaje Eštoka, kteří nejsou veřejně známí a jejich jména si zatím nechám pro sebe, bylo by to moc velké haló. Naléhali na mě, že všechno může být v pořádku, ať nabídku přijmu, budu spokojen, ale ostatní musí být zničeni. To jsou ty krvavé diamanty.

Panu Ferenčákovi po mém odmítnutí nabídli vysoký diplomatický post. Na posledním jednání nám bylo nabídnuto MIRRI (ministerstvo pro inovace, regionální rozvoj a informatiku), protože se uvolní, až se Richard Raši stane předsedou parlamentu.

A pan Drucker řekl, že nám dá ministerstvo školství. K tomu jsme se nevyjádřili. Dokonce říkali, že bychom mohli dostat post místopředsedy parlamentu, dokonce místopředsedy strany, možná i dva.

Mluvíme o posledním jednání minulé úterý, kde jste podle předsedy Hlasu žádali o zmíněné posty. Jak to probíhalo?

Na schůzce jsme byli čtyři, pan Šutaj Eštok a místopředsedové Tomáš Drucker, Erik Tomáš, Richard Raši a Denisa Saková. Nejprve jsme je požádali, aby nás s panem Šutajem Eštokem nechali o samotě. Chtěli jsme a chceme udržovat štábní kulturu, a když někomu říkáte negativní věci, není dobré, aby nás ostatní slyšeli. Místopředsedové nás přes počáteční nelibost nechali o samotě a my jsme asi 45 minut vyčítali ministru vnitra panu Šutajovi Eštokovi všechny ty věci od bezpečnostních složek, gestapácké věci, které se dějí každému z nás.

Já bych jenom připomněl, že se nám začaly dít až poté, co jsme začali hlasovat podle svého vědomí a svědomí, a ne podle Puciho, a jenom o hodnotových otázkách, ne o zákonech, které vyplývají z programového prohlášení vlády. Přiznám se, že místy jsme na pana Šutaje Eštoka i křičeli. Ty emoce, pokud jde o rodinu, tam prostě jsou. Možná jsme pošramotili jeho ego.

Není normální, aby se tyto věci stávaly nám čtyřem ústavním činitelům, protože pokud se stanou nám, tak žádný občan Slovenska není v bezpečí.

Hovořili jsme pak další dvě hodiny, během nichž Matúš Šutaj Eštok neřekl ani slovo. Asi nerozdýchal prvních 45 minut. Mluvili hlavně Erik Tomáš a Tomáš Drucker. Pan Drucker nás nabádal směrem k MIRRI a vzdělávání, my jsme se k tomu nevyjadřovali. Erik Tomáš se dokonce zeptal, zda Samuel Migaľ chce být ministrem vnitra. Ten to okamžitě popřel. K tomu, co tvrdil Matúš Šutaj Eštok, jen jedno prohlášení: lže, až se práší. 

Všichni čtyři jste byli na schůzce. Proč jste tedy vy a Migaľ jediní dva vyděrači?

Já nevím. Jen jsme definovali, co nám vadí a co by se mělo změnit. Řekli jsme, že pan Šutaj Eštok buď nezvládá svůj resort, nebo dělá věci špatně záměrně, a ani jedna z těchto možností není dobrá. Řekli jsme, že pro stranu by bylo nejlepší, kdyby byl šéfem parlamentu. Politicky by to dávalo smysl i pro předsedu strany a on by ještě vyrostl. Žádali jsme jen záruku bezpečnosti. Opakovali jsme to mnohokrát. Nikdo nežádal o ministerský post nebo něco podobného.

Na tomto setkání jsme si po mnoha měsících konečně dobře popovídali, byli jsme šťastní. Všichni nás požádali, zejména Erik Tomáš a Tomáš Drucker, abychom nic nesdělovali médiím, že je to důvěrná schůzka včetně jejího obsahu a že se za pár dní sejdeme a budeme pokračovat v diskusi. S tím jsme samozřejmě souhlasili. Jsme rovní lidé, dohody dodržujeme, a když se dohodneme, tak je dodržíme. Na schůzi jsme jim řekli, že na pracovní stranický sjezd nepřijedeme, protože nemohou proti nám štvát stranu a pak očekávat, že přijdeme do boxerského ringu s rozvášněným davem. Už tehdy jsme měli důkazy, že okresním předsedům posílali k podpisu leták o tom, jak s námi nesouhlasí. Říkali, že dobře a že situaci ve straně uklidní.

Druhý den jsme se dozvěděli, že stejný pamflet rozesílají okresním předsedům strany. Někteří okresní předsedové se nám ozvali s tím, že to sice podepsat nechtějí, ale že je na ně vyvíjen nátlak a že se bojí, aby nepřišli o své pozice v kraji. Těm okresním šéfům, kteří nás kontaktovali, jsme řekli, aby to podepsali, protože jsme nechtěli mít na svých bedrech, že budou propuštěni. Jsou to často čestní a dobří lidé, kteří nám nechtěli ublížit.

Osobně jsem den před pracovním sjezdem telefonoval Tomáši Druckerovi, který na naší úterní schůzce mluvil nejvíc, a řekl jsem mu, že pokud jejich slovo něco stojí, neměli by ve své antikampani proti nám ve straně pokračovat, protože jsme se dohodli, že budou napětí deeskalovat. Řekl, že nedělají nic špatného, že je všechno v pořádku a že v pondělí můžeme pokračovat v diskusi. Říkám: Tomáši, mám informace, že děláte pravý opak.

A tak se i stalo, že na pracovním sjezdu obrátili stranu ještě více proti nám, dva z nás vyhodili a bezostyšně zaútočili na mě, mého kolegu Migaľa a naše rodiny diskriminační kampaní založenou na lžích. To je více než tisíc mediálních výstupů proti nám během dvou dnů a nevím, zda Slovensko něco takového někdy zažilo.

Vraťme se ke dvěma jménům, Peter Pellegrini a Tomáš Drucker. Z toho, co jste řekl o Pellegrinim, se zdá, že má stále vliv na dění v Hlasu. A Migaľ řekl, že prezident stranu ovládá prostřednictvím Druckera. Jak to je?

Pan Pellegrini má s panem Druckerem velmi blízký vztah. Pravděpodobně je pojí určitá historie. Je to přesně tak, jak řekl pan Migaľ. Nechci to příliš rozvádět. Také si myslím, že existuje dlouhodobější tlak na to, aby pan Drucker nahradil pana Eštoka ve funkci předsedy strany, a myslím si, že i to, co teď pan Eštok udělal (vyloučení dvou poslanců – pozn. red.), nebylo z jeho hlavy, ale z hlavy poradců, kteří mají blízko jak k prezidentovi, tak k Matúšovi Šutajovi Eštokovi.

Bojí se Druckera?

Myslím, že pan Eštok nepochopil, že ho přesvědčili, aby se střelil do vlastní nohy. Četl jsem to tak, že ho v krátké době nahradí nějaký jiný vůdce.

Do Hlasu jste přišel s Druckerem, úzce jste spolupracoval s Dobrou volbou. Migaľ říkal, že vás Drucker zradil za jidášské groše. Jaký je váš vztah k Druckerovi?

Vždy jsem ho vnímal jako velmi inteligentního člověka. V Dobré volbě jsem byl od samého začátku, byl jsem místopředsedou, brali jsme to jako společný projekt. Myslel jsem si, že mě nehodí přes palubu jen proto, aby si udržel nějakou funkci. Ale hodil.

Vztah je na dně a on mě lidsky zklamal. Dal mi slovo, že obě strany budou diskrétní a pokusí se snížit napětí proti nám čtyřem. Teď už vím, že jeho slovo nemá žádnou váhu. Je to bezcharakterní člověk.

Proč jste šel do Dobré volby, která se později sloučila s Hlasem? Byl jste předtím v politice?

Nebyl. Sedmnáct let jsem žil v zahraničí a pracoval ve více než deseti zemích na vedoucích pozicích v nadnárodních společnostech. Vrátil jsem se asi před jedenácti lety, moji rodiče stárli a já jsem vnímal, že nechci přijít o čas s nimi. Zároveň jsem se seznámil se svou nynější ženou a chtěl jsem založit rodinu, dnes čekáme čtvrté dítě. Vnímal jsem politickou situaci, která mě netěšila, a říkal jsem si, že je třeba ji zlepšit. Jsem člověk činu, a ne řečí. Měl jsem různé nabídky z politiky, ale žádný člověk mi nevyhovoval tak jako pan Drucker. V mnoha věcech jsme si podobní, máme analytické myšlení. Už teď vím, že si nejsme podobní v tom, že on zradí vlastního bratra pro pět centů. Já si vážím své rodiny a přátel a nezradím je. Proto jsem šel do projektu s panem Druckerem, byl jsem tam místopředsedou. V rámci politiky jsem si řekl, že budu v jedné straně, nebudu měnit dres.

Teď jste ztratil stranický dres…

Vysvětlím. Když Dobrá volba oznámila, že se sloučí s Hlasem, na čemž jsem se podílel, nebral jsem to tak, že měním tričko, protože Hlas pohltil Dobrou volbu. Dostal jsem se na volební kandidátku, na 25. místo jako druhý člověk z Dobré volby. Tak jsem se dostal do strany Hlas a teď mě vyhodili, takže jsem zase volný, svobodný. Dres měnit nebudu, ale nevím, co bude dál. Pan Drucker mě velmi zklamal. Když nezabraly ani akce gestapa, ani krvavé diamanty, snažil se nás zdiskreditovat a vrazit mezi nás čtyři klín. Pánové Drucker a Šutaj Eštok nedodrželi své slovo a lžou s prohlášeními, že jsme vyděrači. Takových lidí si nevážím.

To je pravděpodobně odpověď na další otázku, jaký je váš vztah k Šutaji Eštokovi. Perličkou je, že tři ze čtyř rebelů jsou z východu Slovenska a on je také, z Budkovců. Jaký je tedy váš vztah k němu?

Na bodu mrazu. V Budkovcích jsem nikdy nebyl, je to určitě malebná vesnice. Upřímně si myslím, že Matúš Šutaj Eštok se střelil do nohy, ale ještě si to neuvědomil, a to je jeho konec jako předsedy strany Hlas.

Nějaký politolog nebo komentátor napsal, že se nechová jako předseda strany Hlas, ale jako místopředseda strany Smer. Souhlasíte s tím?

Před několika týdny bych souhlasil, ale dnes by to byla urážka Smeru. Nemyslím si, že by se místopředsedou strany Smer mohl stát člověk, který je křivý, bezcharakterní, lže v přímém přenosu, nedokáže držet slovo a záměrně si střílí do vlastní nohy. Osobně jsem byl s panem Ficem na schůzce, na některá témata máme sice odlišné názory, ale mám pocit, že je to rovný chlap.

V jakém smyslu? Dodržuje své slovo?

Ano.

Migaľ také řekl, že vaše podpora vládě nyní závisí na premiérovi. Co konkrétně musí udělat, abyste vládu nadále podporovali?

Vždy jsme chtěli podporovat vládní koalici. Při každém mediálním vystoupení nás čtyř to opakujeme.

Co tedy očekáváte od premiéra?

Já už dnes neočekávám nic. Žasnu nad amatérismem a bezpáteřností v politice. Počkám si, jak to dopadne. Vždycky existují alternativy a zítra vyjde slunce, i když je dnes bouřka.

Jaké jsou pro vás červené linie?

Chci dělat hodnotovou politiku. Všimněte si, jak jsme se my čtyři odlišili ve všech svých aktivitách od doby, kdy jsme poprvé volili jinak než strana Hlas… Například se s kolegy snažíme zlepšit fungování ministerstva kultury, nepodpořili jsme usnesení o protestech, nepodpořili jsme usnesení o tom, že premiér nemusí chodit do evropského výboru, bojovali jsme za zmírnění trestů nebo za úplné nehlasování o zákonu o nucených pracích pro lékaře a tak dále. A červené linie? Jakýkoli náznak, že by mohlo být ohroženo naše členství v Evropské unii nebo NATO, je absolutní červená linie. Jakýkoli.

A také takové „gestapo“, které se promítá do skutečné perzekuce, je červená linie. Toho, že na mě pošlou policajta, aby mě zastrašil, se nebojím, ale jakýkoli další krok je červená linie. Doufám, že teď budu moci mnohem svobodněji dělat hodnotovou politiku a pracovat na zákonech, které lidem pomohou. Chtěl bych se také z této pozice omluvit za těch několik případů, kdy jsem hlasoval tak, jak bych dnes už nehlasoval. Například v případě trestního zákona.

To je právě ta otázka, zda existovaly zákony, pod kterými je vaše jméno, a vy byste pro ně dnes ruku nezvedl. Ať už je to trestní zákon, STVR, Fond na podporu umění…

To jsou přesně ty zákony, které jsem musel jít vyzvracet, jak jsem volil. Udělal jsem to vědomě, nezbavuji se odpovědnosti. Ale do značné míry to bylo proto, že jsem byl v politice ještě nezkušený a moc jsem chtěl, aby strana byla jednotná a koalice soudržná.

Udělal jsem pro stranu hodně, i finančně, protože během prezidentské kampaně jsem byl asi největším dárcem. Celý rok jsem se snažil řešit problémy strany, a když vidím, jak se ke mně a kolegovi Migaľovi chovali, zpětně toho lituji.

Jaká bude vaše politická budoucnost?

Svůj kariérní život nespojuji s tím, že bych chtěl být politikem. Profesně jsem dosáhl toho, čeho jsem chtěl, a to jak v oblasti firemní kariéry, tak v oblasti podnikání. Co se týče politiky, měl jsem upřímnou touhu udělat něco dobrého pro Slovensko a stále ji mám. Proto k tomu využiji zbytek tohoto volebního období, ať už bude jakkoli dlouhé. Potenciálně vidím obrovské nedostatky ve vedení některých ministerstev, možná by to byla cesta, ale zatím jsem všechny nabídky odmítl, protože nebudu přijímat žádnou funkci s vědomím, že tím někomu ublížím. Nechci mít na rukou krev svých přátel.

Velmi si vážím podpory svých kolegů, Sama Migaľa a v tuto chvíli především Romana Malatináče a Janka Ferenčáka. Jsou to jedni z mála lidí v členské základně a vedení strany Hlas, kteří mají rovná záda, vědí, co znamená chlapské slovo, a mají upřímnou touhu měnit věci k lepšímu. Prozatím jsou to oni dva, kteří nám dávají záruku bezpečí.

Nebudou i oni vyhozeni ze strany?

Nevím, jestli by se Matúš Šutaj Eštok chtěl střelit do druhé nohy, ale poté, co se dobrovolně střelil do první nohy, je možné všechno.

Hlas má poměrně silné zakotvení v regionech. Jakou máte zpětnou vazbu od řadových členů? Dostáváte také pozitivní ohlasy na vaše kroky?

Kromě všeho zastrašování, které se nám děje, nás velmi těší, že nám velká část členské základny denně píše zprávy. Ať už prostřednictvím e-mailů, Facebooku, textových zpráv, nebo nám volají či se chtějí setkat. Je to velká část lidí, kteří ze strany odešli, protože také vnímali, že už to není ten Hlas, který byl na začátku. Je ale také hodně členů, kteří ve straně zůstávají, ale nelíbí se jim vedení pod vedením Matúše Šutaje Eštoka.

Dá se vyčíslit, kolik jich je?

Není dne, kdy by nám nepsalo tři až deset lidí.