„Musely jsme jít jinudy, v Polsku bylo plno,“ říká Saša v Ubľi. Na Slovensko už přicházejí rodiny, které nemají kam jít

Hraniční přechod Ubľa leží na východě slovenských hranic nejseverněji a v záři večerních světel vypadá také nejvytíženější. Ukrajinci jsou totiž zvyklí přes něj chodit pěšky. Řidiči zde na jedné straně vysadí ženy s dětmi a hned se zase otočí zpátky. Koridor tak spíš působí jako přestupní stanice. Na druhé straně na ně totiž čekají desítky lidí, kteří si chtějí své blízké vyzvednout. Mezi nimi jsou například dva mladí Němci. Jeden čeká na přítelkyni, druhý na tchyni.

Těsně u závory stojí ani ne čtyřicátník, který svírá kytici žlutých tulipánů a kindervajíčko. Třese se nejen zimou, ale i nadšením, že brzy uvidí dítě i přítelkyni. O to trýznivější je fakt, že celou dobu vidí na chumel žen, které kontrolují u kabinky celníci. Obě strany dělí zhruba pět set metrů, všechno je dobře osvětlené, ale konkrétní tváře se na takovou dálku rozeznávají těžko. Muž s doprovodem přešlapuje na místě a s každou příchozí skupinou, kde se jeho přítelkyně neobjeví, kousek popojde. Až nakonec skončí za závorou a policie ho zase posune o metry zpět.