Krym sevřela ocelová pěst Stalina, tisíce lidí prchají. Tataři přesto věří, že se jednou vrátí domů

Rychlým, nacvičeným pohybem zatahá Oslan za silný, bílý provaz. Bývalý námořník ví, jak tahat provazy, dvacet let tahal sítě z mořské hlubiny a lovil z ní tuny ryb. Jenže tento provaz není od sítě, Oslan jím v půl sedmé ráno roluje nahoru vrata svého malého stánku. Oslan už není námořník, ale prodavač nožů.

Jeho stánek stojí na kraji městské tržnice v ukrajinském přímořském letovisku Berďansk, vzduch se plní vůněmi čerstvé zeleniny, solených ryb či masa a také pachem laciného textilu a bot. Oslan je krymský Tatar a zdejší majitel stánku ho zaměstnal v naději, že přiláká ukrajinské zákazníky, kteří jsou přesvědčeni o tom, že každý Tatar se vyzná v nožích. Oslan jim sice vůbec nerozumí, ale práci vzal. Moc dalších možností stejně neměl.

V NOVÉM RESPEKTU 36/2016 DÁLE NAJDETE:

• Rok poté: Jak Němci zvládli uprchlíky
• Ministerstvo vnitra odmítlo spolupracovat s čínským telekomunikačním gigantem Huawei
• Strach a střelba v dětském táboře
• Rozhovor s komentátorem Michalem Dusíkem o kamarádství se sportovci, vztahu Jágra k novinářům a čekání na olympiádu v Praze

 

Oslan B. (celé příjmení si nepřeje zveřejnit kvůli obavám o bezpečnost zbytku rodiny) odešel z Krymu přesně před dvěma lety, několik měsíců po anexi poloostrova Ruskem (na jaře 2014). Pochopil vzkaz krymských úřadů, když mu na dveře jeho domu ve městě Feodosija jednou zaklepali čtyři muži. Zdvořile se představili jako policie a systematicky, důkladně a bez vysvětlení prohledali všechny čtyři místnosti, kde žil se ženou a třemi dětmi. "Podvědomě jsem se na takovou prohlídku připravoval, zprávy o nich se mezi Tatary šířily. Zpočátku jsem si říkal, že to nebude problém, nemám co skrývat," vypráví reportérovi týdeníku Respekt.

Oslan nebyl žádný zapálený muslim (byť do mešity chodil) ani veřejný kritik anexe, svůj názor si nechával pro sebe. V referendu nehlasoval, protože byl přesvědčen, že bylo předem zmanipulované, ale mlčel a neprotestoval. Pokud dával najevo nějaký vzdor, tak jen pasivitou – například že připojení poloostrova k Rusku nešel slavit na náměstí, ale zůstal doma.

Přesto ho úřady měly za podezřelého. Po první domovní prohlídce přišla druhá, třetí. Muži se chovali ještě pořád slušně, nevyhazovali věci z poliček a nekřičeli. Ale přicházeli. "Uvědomil jsem si, že se to nedá vydržet." Po třetí nezvané návštěvě mu došlo, že tajná policie nechodí z žádného konkrétního důvodu. "Byl jsem mladý, měl jsem malé děti. To stačilo."