Válka v Iráku uštědřila Američanům lekci. V Sýrii nesmí zopakovat stejné chyby

Americká invaze do Iráku vedla k takřka desetileté okupaci, znamenala téměř 5000 mrtvých amerických a spojeneckých vojáků a vyvolala hluboce zakořeněné sektářské násilí a vměšování sousedů, kteří chtěli v této arabské zemi po svržení diktátora Saddáma Husajna získat vliv.

To, co bylo původně zamýšleno jako akt osvobození, neboť tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld očekával návrat vojáků do několika měsíců, se nakonec změnilo v začarovaný kruh.

V souvislosti s očekávaným vojenským zásahem proti Sýrii zformulovala zpravodajská stanice CNN pět lekcí, které Spojeným státům Irák uštědřil:

1. Nezapojovat se

První poučení, které se vztahuje k událostem v Sýrii, je jednoduché – nezapojit se, a už vůbec ne tak, aby noha amerického vojáka vstoupila na syrskou půdu.

Spíše než přemýšlet o ambiciózních představách, jak na Blízký východ přinést demokracii, je lepší pochopit skutečná omezení intervence v tomto regionu, který je sužován sektářskými, náboženskými a etnickými spory. Ty navíc hranice překračují, místo aby za nimi zůstávaly.

Takřka 168 000 amerických vojáků v Iráku dokázalo násilí pouze dusit. Nyní Pentagon odhaduje, že k zajištění syrských chemických zbraní by bylo potřeba 70 000 vojáků, takže počet jednotek, které by měly šanci ukončit krveprolití v Sýrii, je znepokojující a je také logistickou noční můrou.

2. Znát konec

Invaze do Iráku a výhled na omezený úder proti silám syrského prezidenta Bašára Asada jsou dva velmi odlišné scénáře. Původního cíle v Iráku, což bylo sesazení Husajna, bylo dosaženo rychle. Pak nastala pauza a velké drancování Iráčany, než se začalo vážně přemýšlet o tom, co dál.

Bídná bezpečnostní situace se dále vyhrocovala tím, že irácká armáda byla rozpuštěna. Americká ministerstva a agentury mezi sebou soupeřily a řada vypracovaných návrhů na rekonstrukci země byla ignorována.

Mnoho pozorovatelů je toho názoru, že trápením irácké strategie byla nebezpečná kombinace lhostejnosti a slepých ambicí.

Cíle v Sýrii se zdají být z opačné strany tohoto spektra: jsou omezené a připravené pouze ovlivnit chování režimu, ne ho odstranit.

V mnohém se podobají záměrům, které si v roce 1998 vytyčila pro zásah proti Iráku v rámci Operace pouštní liška administrativa tehdejšího prezidenta Billa Clintona. Akce měla omezené trvání a jasný cíl – zkrotit diktátora Husajna.

3. Být připraven na následky

Význam "funkční stát" je mnohem důležitější, neboť ani Irák či Sýrie nejsou "přirozenými" zeměmi. Náhodně je vytvořili britští a francouzští diplomaté na základě neblaze proslulé Sykes-Picotovy dohody v roce 1916, která rozdělila Blízký východ na sféry vlivu.

Úmluva tak spojila dohromady zcela odlišné kmeny a náboženské svazky, které spíše hranice překračovaly, než aby je respektovaly.

Dvacáté století v těchto zemích tak bylo ve znamení slabé vlády a nestability, kterou střídali bezohlední diktátoři. Moc se neustále přesouvala pomocí atentátů, nikdy smysluplnými volbami.

Takže další poučení z Iráku může znít takto: Pokud chcete odstranit krutého diktátora, připravte se na krvavý výbuch potlačované nenávisti a strachu. Stalo se to v Iráku, kde se situace stále ještě neuklidnila.

4. Nespoléhat jen na vojenskou akci

Nejzřejmější lekce z Iráku je ta, že vojenská bagančata na zemi, nebo jakákoli jiná forma vojenské intervence, sice mohou změnit stav na bojišti, případně svrhnout diktátora, nevytvoří ale podmínky pro politickou dohodu.

Stejné poučení plyne i z Libye, kde bezletová zóna vynucená Severoatlantickou aliancí a značné zásilky zbraní povstalcům nakonec zlomily moc tamního vůdce Muammara Kaddáfího. Tato země, která po 40 let neznala žádnou formu občanské společnosti, byla ale ponechána bez připraveného vedení a odborníků.

5. Vytyčit doktrínu

Plány v Afghánistánu a Iráku počítaly s tím, že největší světová mocnost je schopná měnit stav věcí i na vzdálených místech.

V Afghánistánu to byla protipovstalecká strategie založená na masivních sociálních a ekonomických investicích, která se ale plně neshodovala s protiteroristickým postupem.

Na počátku svého úřadování hovořil americký prezident Barack Obama o tom, jak přinést do Afghánistánu příležitosti a spravedlnost spolu se "zemědělskými specialisty, učiteli, inženýry a právníky". Do roku 2010 se ale cíl značně zúžil – rozložit Tálibán a přinutit ho zasednout k jednacímu stolu.

Ústup do izolace a vzpomínání na starý slogan "Žádná zamotaná spojenectví" není možnost. Spojené státy jsou stále "nepostradatelnou zemí".