Příliš vysoká cena levných triček, sedmatřicet dolarů za práci nebezpečnou zdraví i životu

Bangladéšská policie zadržela na hranicích s Indií majitele továrny, v jejíchž troskách zahynulo přes 200 lidí.

Veřejnost volá po přísném trestu, se kterým podnikatel od soudu pravděpodobně skutečně odejde. Jenže neštěstí na předměstí Dháky, města s jednou z nejhůře hodnocených životních úrovní na světě, ukazuje mnohem rozsáhlejší problém.

V Bangladéši má továrny mnoho západních oděvních firem. Láká je sem levná pracovní síla: platy dělníků jsou v Bangladéši druhé nejnižší v celé Asii, v továrnách si zaměstnanec přijde na 37 dolarů za měsíc, tedy asi 740 Kč.

Země každoročně vyváží konfekční oblečení v hodnotě zhruba 15,6 miliardy dolarů, což představuje asi 80 procent jejího celkového vývozu. Šedesát procent bangladéšského textilu míří do Evropy, Spojené státy odebírají 23 procent a Kanada pět procent; o zbytek se dělí další části světa.

Mohlo by se tedy zdát, že současný systém je výhodný pro obě strany: v Bangladéši západní firmy otvírají zoufale potřebná pracovní místa, samy potom mohou v Evropě i USA nabízet cenově dostupné oblečení, a zajistit si tak zisky. Server Marketplace uvádí, že běžný Američan utratí za oblečení zhruba 1100 dolarů ročně (zhruba 20 tisíc korun), většinou právě za takzvanou Fast Fashion, tedy extrémně levné módní oblečení s omezenou životností.

Jenže za poslední desetiletí přišlo při nehodách v továrnách kolem bangladéšské metropole o život na 700 lidí.

Továrny v oblasti sice dál rostou jako houby po dešti, jenže nové budovy musí splňovat jen minimální bezpečnostní kritéria. Když v listopadu 2012 vypukl v jedné místní továrně požár, uhořelo při něm 111 lidí – hlavně proto, že budova neměla únikové východy.

Pro firmy je navenek otázka bezpečnosti tabu. O tom, zda a v jakých podmínkách v Dháce šijí, mlčí, nebo to rovnou popírají.

Podle posledních zpráv se v troskách nedávno zříceného domu našly etikety známé italské značky Benetton, která ovšem popírala, že by tam své oblečení vyráběla.

Po loňském požáru připustil britský řetězec Walmart, že se jeho oděvy vyráběly ve vyhořelé bangladéšské továrně. Walmart se tehdy hájil tím, že zakázku do továrny zadal jeden z jeho subdodavatelů bez oficiálního schválení.

Podle lidskoprávních aktivistů jsou ale podobné praktiky běžné v průmyslovém odvětví, kde výrobci čelí nesmírnému tlaku obchodníků na snižování cen.

Bangladéš přitom není jediný zdroj levných oděvů a levné pracovní síly, který vyvolává obavy ohledně pracovních podmínek. Od Vietnamu až po ohromné dílny v Číně se západní společnosti ocitají ve vztazích a vazbách s místy, kde jsou často zpochybňovány zdravotní podmínky dělníků i bezpečnost práce.

"Není na spotřebitelích, aby si hlídali podmínky, za kterých bylo jejich tričko vyrobeno. Výrobci musí přestat říkat, že vinu nese spotřebitel, když si výrobky kupuje. Firmy musí přijmout odpovědnost za své jednání," píše ve svém komentáři pro americkou CNN Anna McMullen, která stojí za kampaní Labour behind the Label (Práce stojící za značkou).