Prezident vás přijme, můžete být zítra v Paříži? Jak jsem udělal exkluzivní rozhovor s Macronem

Znám ten sál z fotek. Pracovna francouzského prezidenta v pařížském Elysejském paláci. Obrovská zrcadla, zdi obložené zlatem. Muž ve fraku mi otevírá velké bílé dveře a pokývne hlavou. Můžu jít dál. Neudělám ani tři kroky a už je u mě Emmanuel Macron, který mi jde vstříc. „Ondřeji, omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. A díky, že jste přijel tak narychlo.“

To, co se nakonec seběhlo opravdu velmi narychlo, se předtím připravovalo asi tři roky. Což není nijak mimořádné – i velkým světovým médiím trvá dost dlouho, než si dojednají rozhovor s nejmocnějšími lidmi této planety. Natož těm českým. A, ať se snažíte sebevíc, v drtivé většině případů stejně neuspějete. Pro příklad: před čtvrtečním a pátečním summitem, který se konal v Praze, došly do Macronovy kanceláře stovky žádostí o rozhovor. Prezident vyhověl jediné – té od Hospodářských novin. Všichni ostatní, nejen Češi, ale i obří globální média, mají smůlu.

Tedy, smůlu asi nakonec budeme mít i my, začínám se obávat, když čekám v předpokoji před prezidentovou pracovnou. Macron na mě má třicet minut, což je velmi velkorysé penzum času. Jenže čas plyne a prezident nikde. Třicet minut je pryč. Moje nervozita, že z rozhovoru nic nebude, je asi vidět, a tak mě jeden z úředníků uklidňuje: „Nebojte, prezident vždycky dodrží slovo.“ A, asi aby mě rozptýlil, začíná vyprávět o tom, jak se mu líbilo v Praze, kde na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jeden rok studoval.

Paul, jak se úředník jmenuje, měl pravdu. Poté co s Macronem usedáme do velkých křesel v rohu pracovny, slib opravdu dodrží. Rozhovor nakonec trvá ještě o něco déle než slibovanou půlhodinu. Ale ještě než položím první otázku, Macron se obrátí na všechny přítomné – „Co si dáte?“. V místnosti jsou čtyři další osoby a prezident se stará o to, aby se každá mohla občerstvit vodou, kávou nebo čajem. Sám si u číšníka objednává dvojité espreso. Mně stačí sklenice vody.

„Ondřeji, prý můžeme rozhovor udělat francouzsky, to je skvělé, kde jste se francouzsky naučil?“ obrací se na mě. Macron mluví anglicky plynně, ale, jako každý politik, raději mluví v mateřštině. Jde o přesnost vyjádření.

A tak jdeme na to. U takového rozhovoru se musíte vyvarovat dvěma extrémům – hrozí, že buď budete v kladení otázek moc servilní, nebo moc konfrontační. Hlavně to druhé je častým nešvarem médií. Novináři se chtějí předvést, jak jsou drsní, ale hodnota sdělení pak často trpí. Já jsem pro zlatou střední cestu – ptát se tak, aby čtenář z odpovědí pochopil, co si zpovídaná osoba myslí, co prosazuje, jak uvažuje. To je přece to, o co jde, nejde o to, co si myslí ten, kdo otázky klade. Ale zároveň je respondentovi potřeba oponovat nebo ho popostrčit trochu někam jinam, aby své názory dokázal lépe vysvětlit a obhájit. Jak se mi to podařilo s Macronem, musí samozřejmě posoudit čtenář.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Třicetiminutovka je pryč, vstáváme od stolu. Macron ale ještě nemíří ke dveřím. Teď se začíná ptát on. Jak se bude vyvíjet veřejné mínění v Česku, vytrvá silná podpora Ukrajiny? Je vidět, že ho trochu znepokojily dvě pražské demonstrace, na kterých se objevila i hesla na podporu Ruska. „A co si myslí politik X?“ Na koho se Macron ptá, prozradit nemohu. Stejně jako jméno jednoho českého podnikatele, kterého také zmiňuje a o kterého se zajímá.

Pak mě vyprovází ke dveřím, podává mi ruku a gratuluje mi k mé francouzštině. To je samozřejmě jen zdvořilostní kompliment, necítím se v tom jazyce bůhvíjak komfortně. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě nepotěšil. „Slibuju, že až budeme rozhovor dělat příště, bude to ještě lepší,“ odpovídám se smíchem. „Díky ještě jednou, Ondřeji, že jste přijel tak narychlo,“ odvětí Macron a zavírají se za ním dveře.

Jak už bylo řečeno, o rozhovor jsme stáli asi tři roky, ale nakonec vše proběhlo v opravdu mimořádném shonu. Macron byl ve čtvrtek a v pátek v Praze na summitech spojených s českým předsednictvím Evropské unie, to naši šanci zvyšovalo. V pondělí nicméně přišla z Paříže informace: až bude Macron v Praze, nebude na to čas, přijeďte za ním ve středu do Paříže. Zpráva z úterního večera: nikam nejezděte, uděláme to v Praze. V úterý ve 21:30 je vše zase jinak: „Prezident republiky vás přijme, můžete být zítra v Paříži?“ říká mi do telefonu úředník Elysejského paláce. Kupuju letenku a ráno letím.

Proč Hospodářské noviny? Sešlo se několik věcí. „Řada lidí ve střední Evropě si myslí, že Francie je pořád více či méně na straně Ruska. Proč si třeba prezident Macron pořád volá s Putinem? Kdyby dal rozhovor, mohl by tady svou politiku vysvětlit,“ říkám na jaře na jedné ze schůzek francouzskému velvyslanci v Praze Alexisu Dutertremu. Je to mimořádně schopný muž a dobře to ví. Ale přece jen mám potřebu svou žádost o rozhovor takto podpořit. Je už několikátá od zmíněného roku 2019. O rok dříve jsme s Macronem rozhovor měli, ale „jen“ písemně. Když jde o setkání tváří v tvář, bývá respondent obvykle otevřenější.

V kontextu ruské invaze na Ukrajinu jsou tedy pro Francii česká média o něco zajímavější než dřív. Jak řečeno, Macron se navíc chystal do Prahy, kde se ve čtvrtek konal summit Evropského politického společenství, projektu, který sám vymyslel. To je další důvod, který hraje pro nás. Ale stejně tak i pro jakékoliv jiné české médium. A věřte, že kolegové o rozhovor s Macronem stáli jako o máloco.

Vyhráli jsme ale my v HN. Ten, kdo o tom rozhodl, je velvyslanec Dutertre. Ví, že jsou to právě HN, kdo se soustavně věnuje Evropské unii a Evropě, kdo se ji snaží vysvětlovat – kriticky, ale bez ideologického balastu nebo povrchního zesměšňování, které je jinak v Česku tak běžné. A že máme čtenáře, kteří mají rozhled, téma je zajímá a rozhovor ocení. Máme tedy to, co každý respondent chce: cílovou skupinu, která je navíc vlivná. A Hospodářské noviny navíc mají jednu podstatnou výhodu – nehrajeme jen na malém českém písečku, ale máme partnerství se slovenským deníkem Sme a polskými novinami Dziennik Gazeta Prawna. Když tedy dá Macron rozhovor nám, objeví se jeho slova i v Polsku a na Slovensku. Odbyt pro ně je tedy rázem výrazně větší.

Stálo to úsilí, ale stálo to za to – rozhovor je hotový a publikovaný. Záhy po jeho zveřejnění z něj obsáhle cituje server Politico, nedávno vyhlášený jako vůbec nejvlivnější médium ze všech, která čtou ti, kdo v Evropě něco znamenají.

„Tak kdo příště, Biden, Putin?“ žertuju s kolegou z Polska, když mu rozhovor posílám, aby ho mohl otisknout ve svých novinách. Ano, zamířili jsme opravdu vysoko, moc dalších cílů už nám nezbývá. „Doufám, že s Putinem to nepůjde, protože bude sedět před soudem v Haagu,“ odvětí Polák. Nezbývá mi, než s ním souhlasit.