Příběhy vymytých mozků: Moje město ostřelují, ale máma v Rusku mi říká, že to Ukrajinci zabíjejí vlastní lidi

Oleksandra se spolu se svými čtyřmi psy od začátku ostřelování východoukrajinského Charkova ruskými vojsky ukrývá v koupelně svého bytu. Pětadvacetiletá žena pravidelně volá své matce, která žije v Moskvě. V rozhovorech ji ale nedokáže přesvědčit o nebezpečí, které jí hrozí, a to ani když jí posílá videa těžce ostřelovaného rodného města.

„Když jsem slyšela první výbuchy, vyběhla jsem z domu, abych psy dostala z jejich kotců. Lidé panikařili, opouštěli auta. Strašně jsem se bála,“ říká serveru BBC. „Nechtěla jsem rodiče vystrašit, ale napřímo jsem jim řekla, že umírají civilisté a děti,“ říká. „Ale i když se o mě bojí, pořád tvrdí, že se to nejspíš stalo omylem, že by ruská armáda nikdy necílila na civilisty. Že to jsou Ukrajinci, kteří zabíjejí vlastní lidi,“ dodává.

Mít na Ukrajině příbuzné, kteří žijí za hranicemi v sousedním Rusku, není ničím neobvyklým. Některým lidem se podobně jako Oleksandře stává, že mají jejich příbuzní úplně odlišné chápání nynějšího konfliktu. Ukrajinka věří, že to za to mohou zprávy z přísně regulovaných ruských státních médií.

Oleksandřina matka podle své dcery jen opakuje to, co slyší na kanálech ruských státních televizních stanic. „Opravdu mě vyděsilo, když moje máma přesně citovala ruskou televizi. Jen lidem vymývají mozky. A lidé jim věří,“ pokračuje. „Moji rodiče chápou, že se tu odehrává nějaká vojenská akce. Ale říkají, že Rusové přišli, aby nás osvobodili. Že nic nezničí, nedotknou se nás. Že se zaměřují pouze na vojenské cíle,“ vysvětluje Oleksandra, zatímco v Charkově pokračuje ostřelování.

Ve stejný den ale na ruských státních televizních kanálech nebyla jediná zmínka o raketách, které dopadají na charkovské obytné čtvrti, o civilních obětech, ani o čtyřech lidech, kteří zemřeli, když čekali ve frontě na vodu. Ruská média tvrdí, že ukrajinským civilistům ze strany ruských ozbrojených sil nic nehrozí – ohrožují je ukrajinští nacionalisté, kteří civilisty používají jako lidské štíty.

Za válku, kterou označují jako speciální osvoboditelskou operaci, je podle ruských státních médií zodpovědná Ukrajina a její agrese. Jakékoliv ruské zpravodajské medium, které v této souvislosti použije slova válka, invaze nebo útok, riskuje, že jej zablokují ruské regulační orgány za „úmyslné rozšiřování falešných informací o akcích ruských armádních příslušníků“ na Ukrajině.

Někteří Rusové v protestu proti válce vyšli do ulic – ale ani tyto demonstrace se na obrazovkách hlavních státních stanic neobjevily.

Kyjevský restauratér Mychajlo neměl čas ani chuť koukat se na oficiální ruské zpravodajství o invazi. Když začalo ostřelování ukrajinské metropole, spolu s manželkou se soustředili hlavně na to, jak ochránit svou šestiletou dceru a nemluvně. Děti se v noci budily za zvuků explozí a nebyly k utišení. Rodina se rozhodla, že se přesune na okraj Kyjeva a potom uteče do zahraničí.

Odcestovali do Maďarska, kde Mychajlo nechal svou ženu a děti a vrátil se zpátky na západ Ukrajiny, aby pomohl ve válečném úsilí.

Překvapilo ho, že se mu neozval jeho otec, který pracuje v klášteře nedaleko Nižného Novgorodu v centrálním Rusku. Otci proto zavolal a popsal mu, co se děje. Otec mu na to odpověděl, že to není pravda; žádná válka není – Rusové ve skutečnosti zachraňují Ukrajinu před nacisty.

Mychajlo řekl, že věděl, jakou sílu má ruská propaganda. Když to ale slyšel od vlastního otce, zničilo ho to.

„Můj vlastní otec mi nevěří, i když ví, že tu jsem a vidím vše na vlastní oči. A moje máma, jeho bývalá manželka, si tím prochází taky. Schovává se s mojí babičkou v koupelně, kvůli ostřelování,“ dodal.

A další příběh: Anastasijiny rodiče bydlí v malé vísce 20 kilometrů od samozvané Doněcké lidové republiky, kterou ovládají proruští povstalci. Vesnice je pod kontrolou Kyjeva, ale na jejich obrazovce neustále běží ruská státní televize. Dokonce mají hodiny nastavené na moskevský čas, v odkazu na sovětskou minulost.

Když Anastasiju ráno 24. února v Kyjevě vzbudil zvuk sirén, věděla, jak budou rodiče reagovat. „Moje máma byla první člověk, kterému jsem v pět ráno zavolala, když jsem zmatená vyskočila z postele. Byla překvapená, že jí volám a zněla opravdu klidně, skoro bezstarostně,“ říká korespondentka BBC, která se do Kyjeva přestěhovala před deseti lety.

„Znovu jsem mámě volala. Řekla jsem jí, že se bojím. ‚Neboj se‘, odpověděla mi konejšivě. ‚(Rusko) nikdy nebude bombardovat Kyjev‘,“ vypráví Anastasija. Matce řekla, že Kyjev už přece bombardují.

„Řekla jsem jí, že umírají civilisté. ‚Ale ti umírali i tady, Ukrajina zaútočila na Donbas,‘ odpověděla mi se smíchem. Na chvilku jsem nemohla dýchat. Slyšet vlastní mámu, jak to říká s takovou krutostí, mi prostě zlomilo srdce,“ dodává.