Ze začátku jsem chtěl být hrdina, našel jsem ale hlavně pokoru, říká zkušený Lékař bez hranic Trachta

Dětský chirurg Jan Trachta se před několika dny vrátil z Libérie, kde v barvách humanitární organizace Lékaři bez hranic léčil malé pacienty. Byla to už jeho jedenáctá mise, a přesto tolik jiná než ty předchozí. „Předtím jsem často jezdil do válečných zón, kde je zmatek, kde vám mohou vyložit 20 až 30 zraněných lidí, a kde nastává triáž (třídění pacientů podle toho, jak akutní je jejich zdravotní stav – pozn. red.),“ popisuje v rozhovoru pro HN.

Tentokrát ale Trachta, který je běžně zaměstnaný na Klinice dětské chirurgie v Motole, pracoval ve vůbec jediné dětské nemocnici v hlavním městě Libérie, v Monrovii. Před několika lety ji založili a dosud ji provozují právě Lékaři bez hranic.

Zhruba pětimilionová Libérie leží v západní části Afriky. Léta se potýkala s ozbrojenými konflikty, v letech 2014 až 2016 ji sužovala epidemie krvácivé horečky ebola. Přestože děti a mladiství tvoří až 40 procent tamní populace, tak pro ně chybí lékaři specialisté. „V zemi nebyl ani jeden dětský chirurg,“ říká k tomu Trachta. „Děti proto operoval chirurg pro dospělé. A to jen v případě, že rodina mohla podobnou péči zaplatit. Většina populace, zejména mimo Monrovii, si to ale nemůže dovolit. V momentě, kdy je dítě ve vážném stavu, rodiče často nemají kam jít. Takže dítě většinou zemře doma,“ popisuje Trachta.

Lékaři bez hranic proto ve své nemocnici vyškolují zdravotní sestřičky a hlavně lékaře. „Vycvičit“ dětského chirurga nebo anesteziologa je tak pro obyvatele Libérie klíčové. „Dětský chirurg si dokáže například poradit s vrozenými vývojovými vadami, jako je třeba chybějící jícen nebo chybějící konečník. Jsou to vady, které se tady v Česku běžně operují, ale tam ne. U malých děti, a hlavně pak novorozenců či kojenců, je také složitější anestezie. A proto anesteziologové pro dospělé často odmítají uspávat děti, protože nevědí, jak budou reagovat. Potřebují také speciální nástroje a lékař musí přesně vědět, jak je zavést. A to je jiné než u dospělých,“ poznamenává k tomu Trachta.

Přírodní katastrofy, podvýživa i epidemie. Lékaři bez hranic pomáhají už 50 let

Dalších 9
fotografií

Lékařům bez hranic se zatím ve své nemocnici podařilo vyškolit dva anesteziology pro děti. V nemocnici se pak neustále střídají zahraniční dětští chirurgové, kteří stejně jako Trachta malé pacienty operují a léčí.

V této nemocnici na jednoho zahraničního pracovníka, tedy „expata“, připadá asi deset místních zaměstnanců: sestřiček, mechaniků, logistiků nebo třeba hlídačů. V celé nemocnici v Libérii je přibližně 25 „expatů“ a asi 250 až 300 místních pracovníků.

„Nemocnice je vybavena standardně. Asi tak jako řada českých nemocnic před 30 lety. Operační sály jsou v podstatě stejné jako v Motole, jen některé přístroje jsou jednodušší než v Česku. I oddělení jsou čistá, vypadají jako v dobré okresní nemocnici.“

A jak vypadá takový „běžný“ den v jediné dětské nemocnici v Libérii? „Každé ráno se konalo setkání veškerého zdravotnického personálu ze sálů, kde jsme seděli v kolečku a probírali operace ze včerejška a zda vše proběhlo dobře. Tedy třeba zda byla v pořádku i následná péče o děti, jež musí být přesná,“ popisuje lékař. Pak se debatovalo o operačním programu na ten den a nakonec následovala ranní vizita.

„Prošli jsme oddělení dětské chirurgie, jednotku intenzivní péče a pak jsme také zašli za chirurgickými pacienty na oddělení pediatrie a podvýživy. Rozhodovali jsme, zda do našeho operačního programu přibereme někoho dalšího či zda někdo nepotřebuje převaz v celkové anestezii. Obvykle tak přibyli další tři pacienti. Většinou jsme za den zvládli sedm až osm větších či menších operací,“ doplňuje.

Trachtovi podle jeho slov výrazně ulehčilo práci také to, že chirurgické oddělení má dva operační sály vedle sebe a také dva zmíněné anesteziology. „Takže když jsem dooperoval a napsal stručnou verzi operačního protokolu, tak jsem přešel na druhý operační sál, kde jsem znovu operoval. Takhle jsem pracoval až do pěti až šesti hodin odpoledne,“ dodává.

Rozhovor

Riziko je součástí naší práce, říká šéfka české pobočky Lékařů bez hranic. Ti pomáhají už 50 let

29. 12. 2021 ▪ 10 min. čtení

Pokud se objevil akutní případ, tak se pracovalo dál. „Místní zaměstnance, tedy třeba anesteziologa nebo zdravotního bratra, jsem vůbec nemusel přemlouvat, aby zůstali i po pracovní době. Ta jejich neuvěřitelná obětavost mě dojímala, protože v Česku máme natolik oddělené pracovní a osobní životy, že lidé odcházejí a vystřídá je další služba. Tady to tak nebylo a vzájemná solidarita s matkami a nemocnými dětmi byla neuvěřitelná. Bylo to hodně inspirující,“ vypráví.

Trachta během své mise v Monrovii zvládl desítky velkých operací. „Po necelých pěti týdnech jsem odjížděl spokojený s tím, že jsme udělali velký kus práce. Byl jsem ale docela rád, že mě vystřídal americký lékař,“ dodává.

Zůstaneme s vámi

Lékař Trachta má za sebou mise ve Středoafrické republice, Kongu, Jemenu nebo třeba v Sýrii. Několikrát se dostal do situací, kdy se bojovalo blízko nemocnice, kde působil.

Stalo se to třeba před lety ve Středoafrické republice. Tehdy viděl, jak směrem k nemocnici běží skupina bojovníků. Ti se zastavili za nemocniční branou, kde si zřídili bojovou pozici a začali přes park odpalovat minometné granáty.

„Běžel jsem se schovat na sál. A tam byl fyzioterapeut z Belgie. Řekl mi: ‚Jsem rád, že tě vidím, mimochodem mám krevní skupinu A plus.‘ A já odpověděl: ‚To je fajn, já mám nula plus a je mi to úplně k ničemu,‘“ vypráví. „On se mi vlastně smál, že je v lepší pozici než já, protože já jako chirurg mu dokážu zachránit život, ale on mně jako fyzioterapeut ne. Oba jsme se tomu zasmáli,“ vypráví Trachta s tím, že podobné věci uvolní napětí.

Mezitím už další zdravotníci připravovali vše na sále, protože očekávali, že brzy k nim přinesou první zraněné bojovníky. „Italská anestezioložka tam ve velkém reproduktoru naplno pustila italské šlágry, abychom neslyšeli střelbu. Je pravda, že když jsem tam doběhl, tak se mi nervozitou klepala kolena i ruce. Takže jsem se potřeboval okamžitě odreagovat a nemyslet na to.“

V podobných situacích se ale někdy projeví i vděk obyvatel, kterým Lékaři bez hranic pomáhají. Trachta před několika lety jel na misi do nemocnice, již přepadli bojovníci Islámského státu. Bylo to v Sýrii. „Místní lidé vyzbrojeni kalašnikovy udělali kolem nemocnice kruh a bránili nás,“ uvádí. V tu chvíli Trachta předstoupil před zdravotníky, kteří v nemocnici pracovali, a vyzval je, aby se raději nepozorovaně proplížili pryč, ke svým rodinám a dětem.

„Byla mezi nimi asi metr a půl vysoká sestřička Aiša a ta řekla: ‚Vzhledem k tomu, že jste nechali svoje vlastní rodiny a děti v Evropě a odjeli sem, kde je válka, tak my zase na oplátku zůstaneme s vámi. A já teď udělám čaj.‘ Ze 14 lidí nakonec odešli jen dva,“ dodává lékař.

Hlavní zásadou Lékařů bez hranic je nestrannost, neutralita a nezávislost. V praxi to znamená, že humanitární organizace léčí všechny bez rozdílu. A to i bojovníky, třeba nyní už poražené organizace Islámský stát. „Léčil jsem všechny možné vojáky, včetně členů IS. Ale jsou to opravdu jen ojedinělé případy, byli asi dva nebo tři. Naprosto tak převažují civilisté, kteří nemají s konfliktem nic společného, tedy ženy, děti, starší lidé. To všechno jsou oběti konfliktů,“ upozorňuje Trachta.

Aby se k těmto lidem Lékaři bez hranic dostali a mohli tak otevřít nemocnice v oblastech, odkud se další humanitární organizace raději stahují, tak se musí domluvit se všemi stranami konfliktu. Slíbí jim, že budou ošetřovat všechny bez rozdílu. „Válečné strany pak vědí, že když budou potřebovat pomoc, tak ji od nás dostanou. A to nám zajišťuje, že se opravdu dostaneme k obětem.“

Jak najít pokoru

Práce v dětské nemocnic Lékařů bez hranic v Libérii byla pro Jana Trachtu už jedenáctou misí. Motivace, proč opakovaně vyjíždí pomáhat lidem do oblastí, které by mnozí Češi na mapě hledali jen stěží, se u něj časem měnila. „Ze začátku jsem chtěl být hrdina, který pomáhá v těžkých oblastech. Dopadlo to ale tak, že po 14 dnech na první misi jsem si uvědomil, že to není žádné hrdinství, ale neskutečně únavná práce. Když jsem se pak vrátil zpět do Česka a chtěl jsem to lidem okolo vyprávět, tak to nikoho nezajímalo. Nikdo totiž nevěděl, kde je východní Kongo,“ říká. „Zjistil jsem, že tohle nefunguje: dívat se v televizi, jak humanitární pracovníci zachraňují celý svět, je něco jiného, než když to děláte ve skutečnosti, protože je to hlavně vyčerpávající. Večer si člověk dá pivo a je rád, že může jít spát, a modlí se, aby ho v noci ještě nebudili kvůli akutnímu případu. Proto jsem musel přehodnotit, proč tam jezdím,“ vypráví.

A důvodů je hned víc. Podle Trachty jsou podobné mise lidsky obohacující, protože může potkávat lidi z jiných zemí a jiných kultur. „Upravujete si pohled na svět a způsob, jakým komunikujete s ostatními lidmi. Člověk se stává trpělivější, dokáže se dívat na ostatní lidi mimo obor s respektem,“ říká Trachta s tím, že mise mu pomohli v sobě najít pokoru a chovat se nesobecky.

Milníky 50 let Lékařů bez hranic

„A teď už na mise jezdím proto, že mě to baví. Už mě to tolik nestresuje a nevyčerpává. Už si to mnohem víc užívám. I ty operace jsou už zábava. I když se čas od času dostanu do úzkých. A to když třeba musím udělat operace, které jsem nikdy nedělal. To člověk ze sebe musí vydat maximum,“ říká a pak pokračuje: „Ale pak jdete na vizitu a po dvou až třech týdnech propouštíte holčičku, která by bez vaší operace stoprocentně zemřela. Sice jsme tím svět nezachránili ani nezměnili k lepšímu, ale aspoň stojíme na té správné straně a snažíme se vylepšit to málo, co můžeme. A to stačí k tomu, aby měl člověk pocit, že nežije nadarmo.“