Humanitární organizace Lékaři bez hranic už půlstoletí pomáhá obětem hladomorů, přírodních katastrof nebo válečných konfliktů. V bílých tričkách s typickým červeným logem MSF (zkratka z francouzského názvu, tedy Médecins sans frontières) zdravotníci zasahují v různých zemích od Afghánistánu přes Súdán ke Kambodži. Loni vůbec poprvé působili i v Česku, kde pomáhali v domovech důchodců či v Alzheimer centrech vyrovnat se s příchodem pandemie.

Všichni ti, kteří pro organizaci pracují, ať už jsou to lékaři, sestřičky, logistici nebo třeba farmaceuti, často žijí v nepředvídatelných podmínkách. „Máme přísné bezpečnostní protokoly, ale ani ty sebepřísnější vám nemohou úplně eliminovat riziko. To tam vždycky bude. My nikdy nemůžeme slíbit, že se nic nestane. Riziko je tak součástí naší práce,“ říká v rozhovoru pro HN Sylva Horáková, ředitelka české pobočky Lékařů bez hranic.

Humanitární organizace Lékaři bez hranic slaví 50 let. Jak se za ta léta proměnila?

Ze začátku to byla jen malá organizace, kterou vytvořilo 13 francouzských lékařů a novinářů. Reagovali tak na hladomor a boje v Biafře, což je region v Nigérii. Za těch 50 let se z té malé francouzské iniciativy vyvinula v mezinárodní organizaci s globálním přesahem. Nyní máme přes 60 tisíc zaměstnanců a loni jsme i kvůli covidu působili celkem v 88 zemích světa. Změnil se také způsob, jakým organizace funguje: dříve jsme přijeli na pomoc v případě, že nastala nějaká krizová situace nebo přírodní katastrofa. Nyní je ten přístup už jiný a dlouhodobější. V některých zemích působíme už 40 let, například v Kongu. V Afghánistánu jsme pak už od roku 1982. V zemích, kde pomáháme, chceme vytvořit udržitelné zdravotnictví.

Organizace je také profesionálnější. Máme tři logistická centra, kde jsou nachystané nafukovací nemocnice, jež je možné hned naložit a reagovat tak na přírodní katastrofu, jako bylo třeba zemětřesení na Haiti v roce 2010.

Používáte nyní také moderní technologie?

Ano, je to například telemedicína. Ale ve smyslu lékař–lékař. To znamená, že náš lékař, který je na misi, může využít znalostí lékařů v západní Evropě a poradit se s nimi. Také v poslední době používáme třeba drony. Působíme totiž v oblastech, kde jsou špatné cesty a kde je těžké dopravit mikrobiologické vzorky pacientů do laboratoří. Tak se dá ampulka na dron, který ji tam dopraví.

Když se řekne Lékaři bez hranic, tak si mnozí lidé představí doktory, jak pomáhají a operují. Jakou roli ale hraje v poslední době psychologická a psychiatrická péče?

To je pro nás velké téma. Týká se to všech cílových skupin, ať jsou to lidé na útěku, přeživší sexuálního násilí, ale i lidé, kteří si prošli epidemií eboly, nebo ti, co zažili přírodní katastrofy. Mohou trpět depresemi nebo posttraumatickou poruchou. V zemích, kde působíme, toto téma téměř neexistuje. Snažíme se dělat osvětu, využíváme psychology a psychiatry, školíme také zdravotníky, jak přistupovat k lidem, kteří prožili hrůzy.

Milníky 50 let Lékařů bez hranic

A není tam jazyková bariéra?

Je, pokud to není místní psycholog. S námi například jezdí na mise Češka, která působila v Morii (uprchlický tábor na ostrově Lesbos v Řecku – pozn. red.), kde jsme používali překladatele.

Jaká je úloha místních pracovníků, kteří pro Lékaře bez hranic pracují?

Jejich úloha je naprosto zásadní. Tvoří 90 procent všech našich zaměstnanců, a jsou tak páteří našich humanitárních projektů. Ukázalo se to během koronavirové pandemie, kdy se zastavil letecký provoz, ale navzdory tomu naše projekty pokračovaly dál. To znamená, že stály zejména na místních lidech. Ti zastávají všechny typy lékařských i nelékařských pozic. I to je pro nás znamení udržitelnosti, protože tito lidé tak mají možnost získat zkušenosti. Až jednou z jejich země odejdeme, a to je náš cíl, tak tam po nás zůstane vzdělaný zdravotnický personál.

Co mise dávají lékařům, kteří s vámi jezdí? Přece jen podmínky na těchto misích jsou hodně jiné.

Myslím, že je pro ně hodně obohacující. Získají technické zkušenosti a takové ty „soft“ znalosti, jako je pokora nebo rozšíření obzorů.

Jak zajišťujete bezpečnost lékařů a dalšího personálu?

Bezpečnost je pro nás zásadní věc. Máme přísné bezpečnostní protokoly, ale ani ty sebepřísnější vám nemohou úplně eliminovat riziko. To tam vždycky bude. My nikdy nemůžeme slíbit, že se nic nestane. Riziko je tak součástí naší práce, dá se však zmírnit. Zahraniční pracovníci tak mají na misích například omezený pohyb. Tak to funguje třeba v Afghánistánu. Tam musí přejíždět z místa, kde bydlí, tam, kde pracují.

Využíváme také takzvaný vyjednávaný přístup. To znamená, že se snažíme komunikovat se všemi stranami konfliktu, zachovat si naši neutralitu a vysvětlit naši práci, a díky tomu si zajistit přístup k pacientům. Tím vysíláme zprávu, že se k nikomu nekloníme, a to nám do jisté míry hlavně v dlouhodobém horizontu poskytuje bezpečí.

Jak funguje v praxi princip neutrality, ke kterému se Lékaři bez hranic hlásí?

Máme lékařský přístup. Nerozhodujeme na základě toho, kdo má jaké politické názory, barvu kůže nebo vyznání či jakého je etnika. Naše jediné rozhodovací kritérium je: v jakém je stavu a jak akutně potřebuje pomoci.

Nepodepisuje se toto rozhodování na psychickém stavu lékařů, kteří pro vás pracují?

Každá mise je jiná a člověk se může dostat do náročných situací. Proto máme interní týmy, které nabízí psychologickou pomoc.

Jak jste říkala, Lékaři bez hranic prosazují princip nestrannosti. Jak to jde dohromady s osvětou, tedy informováním o dění, ke kterému se hlásíte?

To je odvěké humanitární dilema. Například v roce 1984 jsme působili v Etiopii. Do země tehdy proudila humanitární pomoc a místní vláda bez skrupulí pomoc využívala. Násilně však přesouvala obyvatele. Dostali jsme se do dilematu: zůstat a zachovat si přístup k pacientům, nebo promluvit, kritizovat a ukázat, co tamní vláda dělá?

Nakonec jsme udělali to druhé. Jinak hrozilo, že by to znamenalo, že režimu napomáháme a do určité míry legitimizujeme to, co tamní vláda dělá. Nakonec nás však kvůli tomu vláda vypověděla ze země a ztratili jsme přístup k pacientům. To je cena, kterou jsme za to zaplatili.

Podobné je to i dnes. Je to ale vždy spojené s velkou interní diskusí, abychom určili, kde je červená linie, za kterou už nepůjdeme. Není ale žádný jednoduchý návod, jak v takové situaci postupovat a vždy rozhodujeme případ od případu. Není to lehké.

Je nějaká země, kde byste chtěli působit, ale z nějakého důvodu to nejde? Napadá mě třeba Severní Korea.

Ano, to by bylo přesně přes tu červenou linku. Řeknou vám: Ano, my vás pustíme. Ale pak zveřejní takové podmínky, že by to znamenalo zpronevěření se našim principům.

Jak vaši činnost ovlivňuje covid? Nemáte pocit, že covid zastiňuje další choroby a strhnul pozornost na sebe?

Ano, máme tento pocit a poukazujeme na to. V mnoha zemích, kde působíme, se covid také objevil. Představuje tam ale jen další vrstvu problémů. S covidem nevymizely další nemoci.

Přidělává nám ale ještě další problémy. Například v Kongu jsme museli na čas pozastavit očkovací kampaně proti spalničkám. Dalším problémem, na který poukazujeme, je velmi nízká proočkovanost proti covidu v zemích, kde pracujeme. Často tam nejsou očkovaní ani zdravotníci. Propagujeme tak větší solidaritu.

Přírodní katastrofy, podvýživa i epidemie. Lékaři bez hranic pomáhají už 50 let

Dalších 9
fotografií

Lékaři bez hranici byli během pandemie nasazeni i v Evropě, a to v takové míře poprvé v historii. Jak jste dospěli k tomuto rozhodnutí?

V mnoha zemích jsme fungovali opravdu poprvé. Bylo to jiné, než je typická humanitární intervence: protože jsme přece jen v Evropě, kde jsou silné zdravotnické systémy.

Nejprve jsme udělali analýzu a zjišťovali, jaké jsou potřeby, kde jsou mezery a co můžeme nabídnout – tedy zkušenosti s epidemiemi, s prací v krizových situacích. Na základě této analýzy jsme našli způsob, jak reagovat. Třeba ve Španělsku jsme vystavěli polní nemocnici, kde se pečovalo o pacienty s lehčím průběhem, aby se ulehčilo nemocnicím. V Itálii jsme zase poskytovali hlavně psychologickou pomoc vyčerpaným zdravotníkům.

V Česku jsme pak pomáhali v domovech pro seniory, v Alzheimer centrech a dalších zařízeních. V nich často nemohli přesunout jinam pacienty s lehčími formami covidu, protože nemocnice už byly plné. V těchto zařízeních neměli zkušenosti ani znalosti, jak v takových případech postupovat. Naše týmy složené z logistika a ze sestřiček jim radili, jak si nastavit „špinavé“ a „čisté“ zóny, jak pečovat o pacienty v karanténě nebo jak si správně bezpečně obléci ochranné obleky. Navštívili jsme 83 zařízení v 10 krajních. Nebyla to velká intervence, ale smysluplná.

Kolik máte v Česku lidí, kteří jezdí na mise? Vrací se často na mise?

Máme skupinu asi 70 až 80 lidí. Část z nich se na mise vrací.

Když se řekne Lékaři bez hranic, tak si mnozí představí jen doktory, co někde operují. Kdo vám ještě pomáhá?

Abychom zajistili funkční nemocnice či zdravotní projekty, potřebujeme řadu profesí od finančníků po HR specialisty pro nabírání lidí na místě. Také je velmi důležitá logistika, protože právě logistici mají na starosti to, aby byl dostatek zásob, generátorů nebo třeba komunikačních prostředků. Potřebujeme třeba i farmaceuty nebo inženýry a projektové koordinátory.

Jak to funguje, když chce s vámi lékař vyjet na misi?

Pokud lékař projeví zájem a už s námi na misi byl, tak má větší šanci, že to opět vyjde. Naše operační centra mají sice povinnosti přijímat nováčky, ale je přece jen lepší mít někoho, kdo už na misi byl a ví, jak to chodí. Velká část protokolů je všude stejných, ať jste v Libérii, v Kongu nebo v Afghánistánu.

Drtivá většina našich spolupracovníků pracuje v nemocnicích a musí se tedy domluvit, zda je na několik týdnů na misi uvolní. Záleží také na tom, jaký je profil konkrétního lékaře – chirurgové jezdí na několik týdnů. HR specialisté ale mohou vyjet až na rok.

Jaké máte další požadavky?

Měli by to být lidé, kteří již mají pracovní zkušenosti. Nemohou to být studenti nebo ti, kteří mají teprve krátce po škole. Měli by být psychicky odolní a být jazykově vybavení – angličtina je samozřejmostí, hodně pomáhá také francouzština a u vyšších pozic potřebujeme manažerské zkušenosti.

Roste zájem o výjezdy na mise?

Loni byl menší, a to kvůli pandemii, kdy se nedalo příliš cestovat. Také jsme cítili, a tomu i rozumíme, že lékaři byli během pandemie potřeba tady. Teď zájem mírně roste.

Jaké jsou vaše priority do budoucna?

Jedním z témat je pro nás i životní prostředí. Chceme hledat možnosti, co můžeme udělat v rámci našich aktivit a jak třeba zmírnit objem používaných plastů nebo odpadů například během očkovacích kampaní nebo jak více využívat obnovitelné zdroje energie, třeba ze solárních panelů.

Vidíme nárůst pacientů s malárií, horečkou dengue a cholerou, za čímž stojí změny v období dešťů a v teplotách. Častější výkyvy počasí přináší také sucho nebo třeba hurikány. A to vše vede k tomu, že lidé nemají co jíst a hrozí podvýživa. To může mít negativní vliv na migraci.

Lékaři bez hranic slaví 50 let. Co byste jim popřála do dalšího půlstoletí?

Kdybych měla mluvit idealisticky, tak bych jim popřála, aby už nebyli potřeba. To by totiž znamenalo, že by už nebyly žádné krize. Ale mé realistické já říká, že to není možné. Takže bych jim popřála, aby měli bezpečnější prostředí k práci: tedy aby se neútočilo na zdravotnická zařízení a neumírali nám kolegové a pacienti. To se bohužel děje.

Přírodní katastrofy, podvýživa i epidemie. Lékaři bez hranic pomáhají už 50 let

Dalších 9
fotografií

Milníky 50 let Lékařů bez hranic

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist
za 40 Kč nebo za 80 Kč
Navíc mobilní aplikace
a web bez reklam