„Charlie šlape, ale ještě to nemá ten správný zvuk. Zítra se to napraví!“ napsal si optimisticky v polovině ledna roku 1963 do deníku Keith Richards.

Kapela The Rolling Stones začínala hrávat na londýnských periferních pódiích a značně stála o původně k jazzu inklinujícího a muzikantsky už protřelého bubeníka Charlieho Wattse, který s ní párkrát vystoupil a byl náchylný se k nadšencům pro syrové elektrické blues trvale přidat. Ale jelikož se hudbou živil a musel vozit soupravu autem, trval na záruce dostatku koncertů za přijatelný honorář. Takže se na něho Jagger a spol. zkraje skládali.

Stálo jim to za to. Richards ve svých memoárech dále říká: „Nebýt Charlieho, nikdy bych nerostl a nevyvíjel se dál. Každý bubeník má jedinečný styl v tom, kdy hraje na velký buben a na malý. Velký zazní obvykle o fousek dřív. Charlie se s malým hodně opozdí a s velkým jako by předbíhal. A právě to, jak každý beat natahuje a co my děláme na jeho vrcholu, je tajemství zvuku Stones.“ Když se vůdčí tandem kapely v druhé polovině 80. let prudce rozhádal a frustrovaný Richards sestavoval vlastní rock-funkový band, do kterého angažoval úžasného afroamerického bubeníka Steveho Jordana, stejně si neuměl představit, že nebude mít na scéně „tu postel, do které si vždycky muzikantsky lehal“. Tedy Charlieho Wattse.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se