Čína není zemí, které by stačila průměrnost. Píle a houževnatost se u tamních obyvatel projevují ve všech aspektech života a sport není žádnou výjimkou. Ambiciózní vláda proto stále není zcela spokojena s výsledky země na olympiádách – ať už jde o ty letní, nebo o ty zimní – a stále tlačí na ještě lepší výkony a více přivezeného zlata. Na letošních hrách v Tokiu se Čína umístila na „pouhém“ druhém místě za Spojenými státy, přičemž asi největší potupu znamenala prohra s Japonskem ve stolním tenise, na němž Číňané hodně lpí. Zároveň porážka spustila i vlnu protijaponských nálad na sociálních sítích. 

Pekingský režim chce s těmito nezdary jednou provždy skoncovat a olympijské hry zcela ovládnout. Postup je jasný: trénink, trénink a zase trénink. Na nic jiného není čas, nastává období „tovární výroby“ těch nejlepších sportovců.

Když už bylo v roce 2001 jasné, že o sedm let později bude Peking hostit XXIX. letní olympijské hry, přišla čínská vláda s Projektem 119, který měl říši středu zajistit co možná největší počet zlatých medailí ve sportech, v nichž tato země příliš nevyniká, tedy v atletice, plavání, veslování, boxu a plachtění. Číslo 119 přitom nebylo zvoleno náhodně – tolik zlatých medailí šlo v těchto sportech celkem získat na olympijských hrách v roce 2000 v australském Sydney, upozornil server Quartz

Na výcvik sportovců, budování sportovní infrastruktury a najímání zahraničních trenérů pak padly miliardy dolarů. A tak se stalo, že na olympiádě v Pekingu získala Čína poprvé v historii nejvíc zlatých medailí ze všech zúčastněných států – celkem 51. V ostatních ročnících už ale Číňané pokaždé zaostávali za Američany, a to včetně letošních her v Tokiu. 

Související

Nyní se pozornost komunistické vládní garnitury zaměřila na nadcházející zimní olympijské hry, které se mají konat příští rok opět v Pekingu. Zde nastávají tři problémy, kterým se bude třeba postavit: pandemie covidu-19, možný diplomatický bojkot ze strany některých zemí kvůli konstantnímu porušování lidských práv v Číně a hlavně fakt, že zimní sporty nebyly nikdy silnou stránkou Číňanů.

Zatímco na letních hrách se Peking v posledních letech pravidelně umísťuje na předních příčkách, v zimních hrách se s výjimkou Vancouveru 2010 nikdy nedostal do top 10. Dříve totiž nedisponoval dostatkem vrcholových a konkurenceschopných zimních sportovců, což je i důvodem, proč se v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018 účastnili Číňané jen poloviny z celkem 102 závodů a získali při nich jedinou zlatou medaili. Američané oproti tomu dosadili do každého závodu alespoň jednoho sportovce. Čínský režim proto řekl „Dost!“ a slíbil, že se v hrách na domácí půdě kvalifikuje na všech 109 akcí olympiády.

Je vysoce pravděpodobné, že nejde o plané tlachání. Předseda koordinační komise Mezinárodního olympijského výboru pro pekingské hry Juan Antonio Samaranch mladší uvedl, že Čína od roku 2019 trénuje v národním týmu pro zimní hry 3300 sportovců. Na Pchjongčchang se přitom připravovalo pouhých 300 lidí. I to je důkazem masivní státní podpory, které se nyní v Číně zimní sporty těší.

Asi už není překvapením, že se ani zimním hrám nevyhnuly národní politické cíle čínské vlády. K nim se váže Program rozvoje ledových a sněhových sportů, který počítá s výstavbou infrastruktury, výrobou vybavení sportovcům či vzděláváním v oblasti zimních disciplín. Velkorysým cílem je, aby se v Číně do roku 2025 věnovalo zimním sportům 300 milionů lidí, a to i díky budovaným školám ve stylu bootcampu, kterých má být po celé zemi rozeseto asi pět tisíc. 

Díky tomuto i dalším národním plánům už odvětví zimních sportů přilákalo mezi lety 2018 a 2020 soukromé i veřejné investice ve výši 140 miliard dolarů. Čína má nyní více lyžařských středisek než USA, strmě roste i počet krytých kluzišť. Je navíc o ně velký zájem ze strany místních, poněvadž se kvůli covidu nedostanou ze země tak snadno jako dřív, kdy se za zimními radovánkami často jezdilo právě do zahraničí.

Jen tyto kroky ale Číně nestačí. V rámci příprav na ZOH už podepsala dohody s některými velikány zimních sportů – Finskem, Norskem, Švýcarskem nebo Rakouskem – o hostování a trénování čínských sportovců přímo v těchto státech. Zároveň najímá zahraniční trenéry pro disciplíny, ve kterých je nejslabší. Jde především o rychlobruslení, curling a lyžování. U letních sportů se jí tato strategie vyplatila: v Tokiu získal čínský veslařský tým trénovaný slavným Britem Stevem Redgravem dva bronzy a jedno zlato.

Olympijské hry nejsou jen sportovní událostí – platí, že v nich hraje velkou roli politika hostitelské země, tedy kýžený obraz, který chce o sobě světu ukázat. Peking 2008 měl všem dokázat, že Čína je skutečnou velmocí. Tokio 2020 zase mělo zlepšit vnímání Japonska po katastrofě ve Fukušimě v roce 2011. A konečně Peking 2022 nemá nechat nikoho na pochybách ohledně toho, jak se Čína úspěšně vypořádala s pandemií covidu. 

Na příští ZOH se počítá s rozpočtem ve výši čtyř miliard dolarů, což je necelých 90 miliard korun. Nám nezbývá než čekat, zda roky práce a obří investice do zimních sportů skutečně pomohou čínským sportovcům dostat se na stupně vítězů. A další zajímavou zkouškou mohou být také XVI. letní paralympijské hry, které startují již v úterý 24. srpna rovněž v Tokiu. Tam Čína vysílá 255 sportovců.

Související