Zavést reformy je těžké, připouští Brusel. A nabízí zemím EU včetně Česka peníze na to, aby se svými ekonomikami něco udělaly

Když se Emmanuel Macron stal francouzským prezidentem, z další integrace zemí Evropské unie udělal jednu ze svých priorit. Nejvíc mu jde o eurozónu – předložil řadu plánů na to, jak by se měla posílit.

Evropská komise teď Macronovi vyšla částečně vstříc a navrhla nástroje, které mají podle ní zajistit lepší fungování společné evropské měny euro. Podstatou je vznik společných fondů, které by fungovaly v rámci evropského rozpočtu. Státy s eurem by z nich mohly dostat pomoc v případě nenadálé krize nebo pokud se pustí do důležitých, ale nákladných reforem. Na část těchto peněz by si přitom mohly „sáhnout“ i země s vlastní měnou, tedy i Česko. „Musíme se připravit na další krizi, která jednou přijde,“ řekl eurokomisař pro hospodářství Pierre Moscovici už před časem skupině médií včetně HN.

Dluhová krize, která v Evropě udeřila po světové finanční a hospodářské krizi z roku 2008, podkopala stabilitu některých zemí eurozóny, což vyvolalo obavy, jestli euro přežije. Návrhy, které dnes Evropská komise předložila, podle ní zajistí, aby byla eurozóna odolnější. Nejdřív je ale musí schválit členské země Evropské unie.

Komise nebo třeba Mezinárodní měnový fond řadě států EU už delší dobu doporučují provést zásadní reformy, například trhu práce nebo třeba důchodového systému. Takové změny dlouhodobě zvýší růst ekonomiky, krátkodobě ale můžou být pro státní rozpočet nákladné. Stát EU, který by se do nich pustil, by mohl požádat o podporu z víceletého evropského rozpočtu – tato možnost je otevřená všem zemím unie, tedy i Česku. Komise na tuto asistenci ve svém návrhu vyčlenila 25 miliard eur, tedy necelých 650 miliard korun. Země, která by část z těchto peněz chtěla využít, by musela akceptovat dohled Bruselu nad tím, zda slibované reformy skutečně zavádí do praxe.

Vznik nástroje, který by členské země motivoval k reformám, požadovalo hlavně Německo. Kancléřka Angela Merkelová o něm mluvila už před několika lety. Další z dnešních návrhů komise naopak vychází vstříc spíše Francii. Brusel chce vyčlenit 30 miliard eur, tedy skoro 780 miliard korun na pomoc těm státům, které by zasáhla nějaká nečekaná krize. Jde například o přírodní katastrofu nebo o nenadálou domácí bankovní krizi. V tom případě by daná země mohla čerpat půjčky, které by byly levnější než úvěry, jež by si byla schopna opatřit na finančních trzích. Tím, že by měla přístup k těmto levným půjčkám, by nemusela „osekat“ vlastní rozpočtové výdaje určené na investice. Státy v krizi většinou škrtají právě investiční výdaje, což ale následně oslabuje jejich hospodářský růst.

Tento nástroj je určený jen pro eurozónu. Měl by přispět k její stabilizaci, kterou by mohly nenadálé problémy v jedné z členských zemí narušit. Půjčky by se týkaly států, které jsou stále solventní a jsou si normálně schopny půjčovat na trzích. Nejde tedy o pomoc pro případy, kdy se některá ze zemí ocitne na prahu platební neschopnosti, jak se to v dluhové krizi stalo Řecku nebo Irsku.

„Naše návrhy podpoří reformy na národní úrovni a stabilizují úroveň veřejných investic v době hospodářského poklesu. Tím posílí odolnost ekonomik jednotlivých členských zemí i eurozóny jako celku,“ prohlásil místopředseda Evropské komise pro euro Valdis Dombrovskis.

V poměru k velikosti evropské ekonomiky jsou oba Bruselem navržené fondy velmi malé. I tak je otázkou, jestli komise své návrhy prosadí. Německo nebo například Nizozemsko jsou skeptické k tomu, aby mohly státy s eurem čerpat pomoc ze společných fondů, byť by se jednalo o vratné půjčky. Ochotu k nim v Berlíně či Haagu snižuje například i současný politický vývoj v Itálii, kde mají blízko k moci populistické strany, které mají v plánu výrazně zvýšit zadlužení své země.

Německo se na druhou stranu zavázalo, že společně s Francií předloží do konce června návrhy na to, jak by se eurozóna měla změnit. Je možné, že v omezené míře budou obsahovat i prvky, které teď navrhuje Evropská komise.
Jinak ale Berlín tlačí spíše na snižování existujících rizik v eurozóně. Tamní banky by se tak například měly zbavit úvěrů, které jim klienti nesplácejí, což by mohlo potenciálně ohrozit jejich stabilitu. Objem špatných úvěrů v zemích, jako je Itálie, v poslední době výrazně klesl, Berlín ale požaduje ještě rychlejší tempo.