Sto let po španělské chřipce není svět připravený na další pandemii. Výzkum vakcín musí dostat stejnou prioritu jako kdysi vývoj atomové bomby, varují vědci

Sedět tak na lavici u okna a pozorovat bezbarvý sluneční svit tančící po sněhu pod oblohou, které někdo ukradl všechnu její modř, už to byla sama o sobě esence melancholie," napsala před 100 lety jedna z žen, které přežily španělskou chřipku. Agresivní nemoc vyvolávala zánět očního nervu a narušovala vnímání barev, ale mnoho nemocných dopadlo podstatně hůř: řada z nich se udusila s plícemi naplněnými krví.

První případy jsou ze začátku března 1918 – tehdy se ještě lékaři domnívali, že jde o trochu neobvyklý zápal plic. Během následujících dvou let oblétla možná nejničivější pandemie dějin v několika vlnách planetu. Celosvětově se chřipkou nakazila až třetina populace a zemřelo na ni odhadem 50–100 milionů lidí – víc než v první světové válce, na jejímž sklonku nemoc propukla.

Agresivní virus byl schopen uhnízdit se i v plicích a imunitní systém na něj reagoval chaoticky a přehnaně. Infekce často zabíjela v řádu hodin; stávalo se, že nakaženým se udělalo ráno špatně cestou do práce a odpoledne již byli po smrti.

Sto let po katastrofě se svět zamýšlí, zda se může něco podobného opakovat. Mírný průběh takzvané prasečí či mexické chřipky z roku 2009 veřejnost uklidnil, mnoho odborníků ale varuje:

Otázkou není, jestli další, a možná horší pandemie přijde, ale kdy se tak stane.

Návrat zabijáka

Podle viroložky Heleny Jiřincové ze Státního zdravotního ústavu se nebezpečí pravděpodobně začalo rodit už někdy v letech 1905–1910.

Některým z tehdejších ptačích chřipkových virů se nakazili savci a jak naznačují výsledky genetických analýz, virus se na ně adaptoval. Kdy přesně se pak poprvé začal šířit mezi lidmi, nevíme. Ve Španělsku, po němž nemoc získala své pojmenování, to nejspíš nebylo.

Naopak britská vojenská základna v severofrancouzském Étaples byla v roce 1916 místem k tomu jako stvořeným. Na ploše 12 km2 tu žilo 100 tisíc vojáků v těsné blízkosti nemocnic, prasečích i drůbežích farem a mokřadů s hnízdícími divokými ptáky. Nedaleko se rozkládaly zajatecké tábory, opodál cvičily posily z Asie.

Právě tady v prosinci roku 1916 propukla nemoc s příznaky podobnými pozdější španělské chřipce včetně temně modrého zbarvení ve tváři.

Možná tomu napomohl i fakt, že vojáci byli během války vystaveni působení 24 bojových plynů s mutagenními účinky, což mohlo virus kolující již v lidské populaci ovlivnit.

Ale stejně tak dobře mohla španělská chřipka vzniknout například v americkém Kansasu, kde lékaři zaznamenali příznaky v již zmíněném březnu 1918.

Nemoc tu řádila mezi rekruty chystajícími se vyplout do Evropy.

V dubnu 1918 už paralyzovala západní frontu, kde onemocněly až tři čtvrtiny francouzských vojáků, polovina britských sil a skoro milion Němců. Pronikla do Afriky i do Asie.

Šíření napomáhaly válečné strádání, hlad i přesuny lidí na sklonku světového konfliktu.

Během cest po světě se přitom virus dále měnil. A v srpnu téhož roku tak přišla druhá, mnohem nebezpečnější vlna pandemie. "Pacientům se brzy začalo těžce dýchat a nad lícními kostmi se jim vytvořily dvě mahagonové skvrny, které jim během několika hodin pokryly obličej od ucha k uchu," píše v knize Bledý jezdec britská publicistka Laura Spinney. Lidem podle pamětníků také černaly končetiny, přidával se bakteriální zápal plic. Franklin Delano Roosevelt, Franz Kafka nebo pozdější "otec Turků" Atatürk se uzdravili, jiní jako Guillaume Apollinaire, diplomat a cestovatel Mark Sykes nebo malíř Gustav Klimt takové štěstí neměli.