Reportáž z Bruselu: Proč bychom se měli bát? Teroristé chtějí, abychom přestali žít svůj život, říkali lidé po útoku

Krátce po deváté večer je hlavní náměstí v historickém centru belgické metropole plné hlavně mladých lidí. Turisté i místní si užívají mimořádně teplý úterní večer, posedávají na zahrádkách restaurací i jen tak na dlažbě, jak je na bruselském Grand Place častým zvykem.

Najednou se z rohu od radnice lidé zvedají ze země a začínají utíkat. Celé náměstí je v mžiku na nohou, lidé prchají do okolních ulic. Nikdo zprvu nechápe, co se děje. Někteří mají úsměv na rtech, v davu zaznívají slova o "preventivním cvičení".

Za chvíli je ale jasné, že o planý poplach nejde. Na nedalekém hlavním nádraží se ozvala malá exploze. Jak se ukáže v příštích desítkách minut, na velmi frekventovaném dopravním uzlu v centru Bruselu právě došlo k pokusu o teroristický útok. Muže v sebevražedné vestě zlikvidovala vojenská hlídka dříve, než stačil svůj plán uskutečnit.

Na útěku z Grand Place

To však lidé prchající z Grand Place zatím nevědí. Vnímají jen policistu, který se vynoří zpoza rohu a křičí francouzsky na dav, aby utíkal pryč. Na opačnou stranu od hlavního nádraží, které je od Grand Place vzdálené vzdušnou čarou jen asi dvě stě metrů.

Křik policisty je naléhavý. Lidé se otočí a běží ulicí zpět. Z oken domů se vyklánějí lidé a ptají se, co se děje. Nikdo ale neví nic určitého. Z ševelu francouzštiny v davu občas zazní angličtina. "Prý nějaký útok, muž s pásem výbušnin kolem pasu," překládá kusá slova policisty muž středního věku.

"Možná je to jenom panika," uklidňuje.

Přístupové cesty u náměstí Grand Place střeží policisté, stejně jako ústí ulice Grasmarkt, které vede k hlavnímu nádraží. Na úrovni slavné Hubertovy galerie policisté bleskurychle upevňují policejní pásku. Lidé zabíhají do hospod, dav se schovává i uvnitř secesní pasáže.

"Oni chtějí, aby lidé přestali žít"

V uzavřené zóně je i můj hotel. Spolu s partou tří mladíků kolem pětadvaceti let procházím úzkou pasáží mezi domy na zahrádku jedné z hospod.

Lidé sedící na dvorku si vyhrocené atmosféry venku ani nevšimli. Ani servírka neví, co se děje. "Nevím, někdo říkal, že je tam nějaká evakuace," říká bez zájmu a s profesionálním úsměvem přijímá objednávky.

Mladíci požádají o pivo a zapalují si cigarety. Klid ani náladu jim nucená evakuace do bezpečí hospodského dvorku nijak neubrala.

"Samozřejmě že to je smutné, co se děje. Ale proč bych se měl bát?" odmítá jeden z nich mou poznámku o tom, že jsou v dané situaci až příliš klidní.

"Stejně bych tím ničemu nepomohl. To je přesně to, co oni chtějí. Aby lidé byli vystrašení a báli se žít svůj každodenní život."

Jeho kolega se světlými pramínky vlasů mezitím z internetu v mobilu předčítá zpravodajství. "Na hlavním nádraží prý došlo k menší explozi," potvrzuje prvotní zprávy o atentátníkovi s bombovým pásem na těle.

"Ale žádnou paniku," dodává, když vidí můj znejistělý pohled. Nízko nad hlavami se nám vznáší policejní helikoptéra.

"Vlastně jsem v Bruselu znovu poprvé po několika letech, tady za kamarádem. Chtěli jsme vyrazit do města posedět. No tak sedíme," směje se nad další sklenicí silného belgického ležáku.

"Zkrátka ideální večer"

Po půlhodině se vydávám průchodem zpátky na ulici. Policejní páska směrem k hlavnímu nádraží stále brání davu v pohybu. Lidé s mobilem v ruce ubezpečují příbuzné, že jsou v pořádku, a zjišťují další informace.

V půl jedenácté večer už je Grand Place zase otevřené a plné téměř jako před incidentem. Lidé znovu zaplnili zahrádky i dlažbu před historickou radnicí. Usmívají se, večeří, někteří probírají hodinu staré drama, ale na nikom není znát strach.

Na náměstí vpochoduje pětice vojáků se samopaly a rozestaví se na původní místa, která kvůli mimořádné situaci opustila.

Bary jsou znovu plné lidí a zábavy, z jednoho přímo u Grand Place jsou slyšet řecké rytmy živě hrající kapely. Obchody, které na příkaz policie musely urychleně zavřít a stáhnout rolety výloh, jsou už zase otevřené a lákají na sladké makronky a bruselské suvenýry.

"Zajímavý večer," vítá mě s úsměvem recepční hotelu, kam se po hodině a půl oklikou konečně dostávám.

"Kdepak, žádný strach. Byl jsem v Africe, v Palestině, tam se toto děje běžně. Jsme zvyklí. A vy jste měla alespoň adrenalin a fitness v jednom. Zkrátka ideální večer," loučí se s úsměvem a přeje mi dobrou noc.

Všude byl kouř. Cestující natáčel uvnitř nádraží v Bruselu krátce po malé explozi:

Všude byl kouř. Cestující natáčel uvnitř nádráží v Bruselu krátce po malé explozi