Běloruský opozičník Ales Michalevič: Mučení ve vězení musí přestat

Na pražském Václavském náměstí byste si ho nejspíš nevšimli. Jasně červená bunda, široký úsměv. Nic nenapovídá, že tento běloruský politik a bývalý prezidentský kandidát má za sebou nejdramatičtější měsíce svého života.

HN: Jak jste se k nám dostal? Prý vás někdo propašoval v kufru auta...

Musím vás zklamat, ve skutečnosti jsem přejel přes nehlídanou hranici s Ruskem. KGB zapomnělo, že mám starý pas, tak jsem se dostal na Ukrajinu a odtud letadlem ČSA do Prahy. Mobilní telefon jsem nechal doma, a protože KGB spolehá na hlášení o jeho poloze, tak si dlouho mysleli, že jsem ještě v Minsku.

HN: To je ale už finále příběhu. Jak vlastně začal?

Rozhodl jsem se kandidovat na prezidenta, protože jsem chtěl, aby lidé, kteří nepodporují ani Lukašenka, ani klasickou opozici měli svého kandidáta. Bylo mi jasné, že šance na zvolení je minimální, ale pro mě a mé kolegy to byla šance, jak spoluobčany seznámit s našimi názory. A během kampaně se to také dařilo, lidé nás podporovali.

HN: Pak přišel den voleb a brutální rozehnání opoziční demonstrace...

Proč se to stalo, je záhada. Vždyť OBSE už připravovalo rezoluci, že volby sice nebyly zcela svobodné a demokratické, hlavně co se sčítání hlasů týče, ale že rozhodně jde o krok vpřed. Nečekal jsem to, protože jsem nechápal, k čemu by to bylo režimu dobré. Ale jak říká jeden známý, tohle nemůže vysvětlit politologie, nýbrž psychiatrie.

HN: Čekal jste, že můžete skončit ve vězení?

Nevylučoval jsem to, ale rozhodně jsem nečekal, že mě obviní z organizování masových nepokojů s trestní sazbou do 15 let vězení. Tím spíš, že jsem nic neorganizoval a nikoho k účasti na demonstraci nevyzýval.

HN: Co po vás KGB chtěla?

Abych na kameru státní televize odsoudil jiné, radikálnější kandidáty. Mysleli si, že když jsem v kampani nekritizoval Lukašenka, tak že vyměknu, protože to považovali za slabost. Teprve když jsem odmítl, zahájili trestní stíhání a strčili mě do vazby.

HN: Jak se tam k vám chovali?

Každému se dostalo individuální péče. Třeba když byl někdo obézní, tak mu nedali matraci a musel spát na holé pryčně, což znamenalo, že se prakticky nevyspal. Na mě nejdříve zkoušeli psychologický nátlak, třeba měsíc a půl jsem nedostával dopisy od rodiny, nemohl jsem číst noviny. Pak ale pochopili, že to nefunguje, a nastoupilo mučení.

HN: Co si pod tím představit?

Muži v maskách mě vyvlekli z cely, spoutali ruce za zády a začali mě za ně zvedat. Řvali na mně, abych slíbil, že je budu ve všem poslouchat. Tehdy jsem pochopil, že se nezastaví před ničím, ani před těžkým ublížením na zdraví. Tím spíše, že advokáty k nám nepouštěli a vězeňskému lékaři nikdo neřekl jinak než doktor Mengele.

HN: Co bylo dál?

Pokoušeli se nás zlomit. V době největšího nátlaku mi třeba osmkrát denně dělali osobní prohlídku. To znamená vyházet věci na špinavou podlahu, svléknout donaha, dvacet dřepů, ruce opřít o stěnu, co nejvíc roztáhnout nohy. A za hodinu znova.

Obrazem: Proti znovuzvolení Lukašenka demonstrovaly tisíce lidí. Policie tvrdě zasáhla přejít do fotogalerie

HN: Jak to, že vás nakonec pustili?

Podmínkou mého propuštění byl podpis spolupráce s KGB. Udělal jsem to, protože jsem chtěl informovat o mučení, které se ve vězení děje. Dostal jsem krycí jméno a instrukce, jak s nimi komunikovat. Ale ani mi nestačili zavolat, protože jsem svolal tiskovku, kde jsem svůj podpis odvolal a vyprávěl jsem o mučení. Teď KGB tvrdí, že jsem agent nikdy nebyl.

HN: Jaká byla reakce úřadů?

Oni dlouho nevěděli, co dělat. Mučení nejsou jen politické represe, ale trestný čin podle mezinárodního práva. Přes své známé z nomenklatury jsem se dozvěděl, že mi nabídnou zastavení trestního stíhání, pokud svědectví odvolám. V opačném případě skončím znovu ve vězení. Takže jsem raději odjel.

HN: Co budete dělat teď?

Chci využít všechny mezinárodní právní mechanismy, aby se skoncovalo s mučením. Kdo jiný než já, který to zažil na vlastní kůži, by to měl udělat?