Íránští nakladatelé si stěžují: Cenzorů je málo a nikdo pořádně neví, co dělají

Nenávidění shodně spisovateli i nakladateli, jsou placeni za to, aby každý rok přečetli tisíce knih a rozhodli, zda jsou v souladu s hodnotami náboženství a islámské revoluce.

Íránští cenzoři musí oficiálně schválit a "proškrtat" veškeré umělecké, a část společenskovědních titulů, které v zemi vycházejí.

Problém ale je, že zatímco knih stále přibývá, cenzorů je nedostatek.

"Jejich činnost je zahalena tajemstvím, ale lidé z oboru uvádějí, že jich není ani dvacet," napsal o cenzorech íránský novinář Omíd Nikfardžam na serveru Middle East Online.

Po nástupu Mahmúda Ahmadínežáda se podle něj situace ještě zhoršila – část už schválených knih se musí číst znovu.

V zemi je však už kolem sedmi tisíc nakladatelství a knihy, které vycházejí, tak běžně čekají na schválení rok, dva nebo i tři. Nakladatelé uvádějí, že každý okamžik roku mají u cenzorů padesát až sedmdesát titulů, které čekají na schválení.

"Knihy, které musí cenzoři přečíst, už se vyvalily ven z jejich kanceláří na chodby ministerstva kultury," uvádí Nikfardžam.

Když totiž nastoupil do funkce Ahmadínežád v roce 2005, nařídil jeho ministr kultury Muhammad Harandí, že novou licenci musí dostat veškeré knihy, které byly schváleny k vytištění za vlády liberálnějšího předchozího prezidenta Muhammada Chátamího.

Cenzurovaný Kundera je povolený

Cenzoři tak museli knihy probírat znovu a následky trpí knižní průmysl dodnes. Zatímco Chátamího cenzoři například povolili část díla ruského autora Vladimira Nabokova, za Ahmadínežáda byl znovu zakázán. Z moderních českých autorů je v Íránu dodnes populární a povolený (v cenzurované verzi) například Milan Kundera.

Stovky dalších knih, ať už zahraničních překladů či íránské beletrie, potkal stejný osud. Podle drakonických zákonů musí dostat schvalovací licenci každý titul, který v zemi vychází, s výjimkou náboženských textů a náboženských učebnic, vydávaných přímo šíitskými autoritami v posvátném městě Kóm.

Někteří opoziční aktivisté tvrdí, že vláda udržuje nedostatek cenzorů schválně, aby nakladatele odradila od vydávání knih. Íránská ústava sice o cenzuře nemluví, ale zákon, který kontrolu obsahu publikací vyžaduje, poprvé vstoupil v platnost několik let po islámské revoluci, a od té doby ho režimy s různou mírou zápalu.