Bushovy memoáry: Válka v Iráku byla správná věc. A mučení taky

Waterboarding, 11. září 2001 a následná invaze do Iráku či alkohol. To jsou "Rozhodující okamžiky" (v originále Decision Points) někdejšího amerického státníka George Bushe.

Není to ale tradiční kniha pamětí. Spíše se jedná o jakýsi rodinný zápisník a zároveň pokus o přetvoření obrazu, který si o něm za roky v prezidentském křesle veřejnost udělala, píše deník New York Times.

Ať tak či onak, na spis čekala celá Amerika. Což hojně podporovala i celostátní kampaň.

Ještě večer před samotným uvedením na trh byl Bush hostem hodinového speciálu televizní stanice NBC vysílaném v hlavním čase. Bylo to vůbec první interwiev od chvíle, co opustil Bílý dům, připomíná server BBC News. A ve své "tour" bude pokračovat celý týden - čeká ho slavná Oprah Winfreyová i show populárního Jay Lena.

George Bush se "vzpovídá" ze svých osobních pocitů i k důležitých rozhodnutí, jež učinil. A mezi ty nejdůležitější patří jednoznačně kauza Guantánamo.

Politik se vůbec poprvé přiznává k tomu, že to byl on, kdo waterboarding jako donucovací praktiku k výpovědím podezřelých z terorismu schválil.

Lití proudu vody do úst a nosu má simulovat topení se pod hladinou a bylo jednoznačně kvalifikováno jako mučení. Jak v této souvislosti připomínají američtí komentátoři, Bushovi by tak mohlo hrozit i trestné stíhání.

Mezi těmi, kteří při zadržování na vojenské základně waterboarding podstoupili, byl i Chálid Šajch Muhammad, jeden ze strůjců teroristických útoků 11. září. Bush ale tento krok hájí. Pomohlo to prý překazit plánované útoky ve Velké Británii, a zachránit tak mnoho lidských životů.

Kniha se nevyhýbá ani ze všech stran kritizovanému vojenskému konfliktu v Iráku. Bývalý prezident v ní připouští, že měl opravdu "mizerný pocit", když zjistil, že v Iráku nejsou žádné zbraně hromadného ničení. A své rozhodnutí z roku 2005, kdy souhlasil se snížením počtu jednotek v zemi, zpětně hodnotí jako to nejhorší, co mohl udělat.

Připomněl také, že si váží podpory britského expremiéra Tonyho Blaira, který při něm stál, i když většina Británie byl proti operacím v Iráku. Blaira dokonce označuje za svého "nejbližšího spojence". Dokonce ho přirovnal k Winstonu Churchillovi, který vedl svou zemi do druhé světové války.

Kromě tajné operace v Sýrii, uvažoval také o útoku na Írán. Ten dokonce naplánoval i s vědomím, že by poté zcela jistě na Blízkém východě propukly boje. Zapojily by se do nich pak iránské jednotky v Iráku, Afghánistánu i Libanonu.

Připouští také pomalou pomoc v oblastech postižených hurikánem Katrina. "Byl to nejhorší okamžik mého prezidentství," tvrdí.

Stejně jako před pěti lety, i dnes ale rozhodně trvá na tom, že pomalá reakce vládních úřadů v žádném případě nesouvisí s tím, že by mu nezáleželo na černošských obyvatelích. Právě to mu mnozí vyčítali a dávali do pléna otázky dotýkající se rasismu.

Samostatnou kapitolu v knize si vyžádala i jeho dlouholetá závislost na alkoholu. I když, jak sám říká, byl spíše "notorický piják" než alkoholik.

Bush vzpomíná také na jeden z klíčových okamžiků svého boje. Jedno dvě piva denně, martini před večeří a na závěr dne sklenka bourbonu. Jeho žena se ho jednou zeptala, zda si pamatuje na poslední den, kdy nepil. A jak připouští, v posledních několika měsících si žádný takový nepamatoval.

Bylo to po oslavě jeho čtyřicátých narozenin, kdy se "opil jako skunk". Své manželce Lauře poté řekl, že už s pitím nadobro skončí. Jak ale dodal v pondělním televizním rozhovoru, ta jen odvětila: To už jsem slyšela. On ale vydržel.

Jak připomíná list The Scotsman, dnes čtyřiašedesátiletý muž věří, že právě rozhodnutí skoncovat s pitím ho nasměrovalo do Bílého domu.