Rumunští Romové se vracejí domů. A sní o tom, jak pojedou zpátky na Západ

Cestou k Barbulesti se silnice rozplyne v štěrku a prachu. Pro Romicu Raducanua, který tu vyrostl, představuje tato vesnice asi 70 kilometrů od Bukurešti konec světa. Jeho sny o novém životě jsou teď jen vzdáleným snem a jenom jeho tričko prozrazuje, které místo pokládá za svůj skutečný domov: mezi červeným, bílým a modrým pruhem na něm stojí jediné slovo - Francie, napsal britský list The Guardian.

Ještě před třemi týdny žil Raducanu na předměstí Montpellieru v jižní Francii a sháněl prostředky na živobytí pro ženu a děti sbíráním šrotu, který prodával za sedm centů za kilo. A pak, po létě plném sílícího znepokojení, ťala do živého tvrdá akce prezidenta Nicolase Sarkozyho. Jeho přátelům bylo nařízeno odejít a fotky, které viděl v novinách, na něj byly příliš. Raducanu dostal strach.

"Sarkozy? Je jako Hitler"

Pětatřicetiletý muž naložil rodinu do auta a s dalšími odjíždějícími Romy vyrazil na více než 1400 kilometrů dlouhou cestu do Rumunska. O den později se doslechl, že policie strhla jeho bývalý dům. Teď, uprostřed rozsypávajících se zdí svého nového příbytku, propadá depresím a trpkosti.

"Museli jsme odejít, aby nás neposlali pryč," říká tiše a pohrává si s klikou dveří od ložnice, kterým chybí půlka skleněné výplně.  "Sarkozy Romy nenávidí. Dělá totéž, co Hitler."
Vyhrocený komentář ve stejném duchu vyvolal minulý týden hněv Elysejského paláce, kde se Sarkozy rozčílil, když Viviane Redingová, evropská komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství, přirovnala jeho letní zásah k perzekucím Židů během druhé světové války.

"Pojedu zpátky"

Pro mnoho Západoevropanů, kteří vědí, v jaké bídě velká část Romů žije ve městech od Marseille přes Milán až po Madrid, je jejich touha zůstat nepochopitelná. Ale většina ze 7500 Romů v Barbulesti říká, že jim život na bohatém Západě nabízí možnosti, jaké jsou v rodném Rumunsku nepředstavitelné.

Raducanu už plánuje návrat. "Nemůžu se dočkat, až budu zpátky," prohlašuje. "Tady není co dělat. Je tu hlad. Žádná práce. Pojedu zpátky," dodává a pak si na jazyku vychutná slova řeči, kterou se naučil mít rád: "C'est tres dur, la vie." Život je hodně těžký.

Na první pohled je obtížné pochopit, proč to Raducanu a další vesničané vnímají takto. S velkými domy, jež se podobají vilám a září jasnými odstíny červené, oranžové a zelené, vypadá Barbulesti z dálky jako nějaká disneyovská vesnička uprostřed šedé rumunské roviny. Děti s batůžky na zádech se vracejí ze školy. Na mnoha střechách jsou talíře satelitních antén a na příjezdových cestách parkují drahá auta.

Zdání ale může být zrádné. Před jedním z domů uprostřed vesnice jsou na sloupcích u vjezdové brány hrdě usazeny vyřezávané lví hlavy a zahradu před sluncem chrání mříž obtěžkaná hrozny vína. Ale uvnitř vypadá životní realita docela jinak. Vila je čistá a uklizená, v jejích čtyřech místnostech však bydlí čtyři rodiny. "Tady žije sedm lidí," ukazuje na jeden z pokojů čtyřiatřicetiletý Stylian, který si nepřál zveřejnit příjmení. "A tady šest," dodává.

V celém domě se po stropě a zdech nebezpečně táhnou obnažené dráty a ani vesele vymalované stěny na růžovo a světle zeleno nemohou zakrýt skutečnost, že dům nutně potřebuje opravit. Kuchyně, v níž se vaří pro 20 lidí, má jen hliněnou podlahu a lednička je prakticky prázdná. Voda se tahá z věkovité studně a jediným záchodem je latrína s dírou v zemi.

"Doma nevyděláme dost za celý den"

Málomluvný, ale přívětivý Stylian je dalším z nově příchozích z Francie, kde žil u belgických hranic od roku 2002. Odpovědím na otázku, jak se mu dařilo vydělávat dost peněz na obživu ženy a dětí, se vyhýbá; všeobecně se ví, že mnozí jako on končí u žebrání nebo nelegálních aktivit. Ale trvá na tom, že jeho neúspěch nebyl způsobený tím, že by se nesnažil. Zkusil prý všechno, co se dalo, aby mohl pracovat legálně, ale marně.
Když má vyprávět o tom, co ho přimělo k návratu, úsměv mu zmizí a jeho hlas se rozduní. "Nesouhlasím s těmi nucenými nebo dobrovolnými návraty. Je to rasismus," podotýká s tím, že ho k odchodu přiměl rostoucí strach z houstnoucího politického ovzduší a policejní hrozby vyhoštěním.

Tvrdí, že před Sarkozym bylo ve Francii míň předsudků vůči Romům než v Rumunsku. "Ale teď je to stejné," konstatuje, "jen s tou výjimkou, že doma můžeme pracovat celý den a nevyděláme dost, abychom měli co k jídlu." Kdyby to tak nebylo, neměl by prý důvod odcházet jinam. "Nikdo by pak neodešel. Komu by se chtělo opouštět domov?" říká.