Mám vůli žít, říká muž, který strávil více než rok na samotce v kubánském Guantánamu

Přeplněné věznice, kde se kvůli nedostatečné hygieně šíří závažné nemoci, vedra, dlouhé dny strávené na samotce, bití a další ponižování. To vše musí vydržet kubánští političtí vězni, kterým za prohřešky proti režimu hrozí i více než dvacet let vězení. To je přitom dvakrát více než nejvyšší možný trest za vraždu a další těžké zločiny.

Kubánský architekt a disident Nelson Aguiar Ramirez patří k hrstce kubánských politických vězňů, kteří byli předčasně propuštěni z vězení. Na svobodu mu „pomohl“ jeho špatný zdravotní stav. Kubánské vězení a podmínky nejenom pro politické vězně přirovnává k peklu.

„S vedrem, nedostatkem jídla, špínou a špatnou hygienou se nakonec vyrovnáte, ale pro mě bylo největší mučení, že jsem byl ve stejné cele jako vrazi a násilníci. Na začátku je člověk překvapený, udivený, že vůbec může existovat lidská bytost tak špatného charakteru,“ říká Nelson.

HN: Soud vás odsoudil na třináct let. Za co to vlastně bylo?
Pět měsíců před uvězněním mi přišli vyhrožovat ze Státní bezpečnosti. Řekli mi, že když nevycestuju do ciziny, zavřou mě. To jsem vedl ilegální politickou stranu – Liberální ortodoxní stranu. Odsoudili nás jako zaprodance Spojených států a také za příživnictví, protože jsem v té době nepracoval.

HN: Jak dlouho jste nepracoval?
Od roku 1994. Předtím jsem byl architekt, ale když jsem začal publikovat články proti režimu, tak mě vyhodili. Od té doby mě žádná závodní rada nedoporučila zaměstnat. Jednou mě zaměstnal kamarád. Vařil jsem v závodní jídelně, ale vyčmuchali mě tam policajti a vyhodili mě s tím, že takový živel jako já nemůže vařit revolučním pracovníkům. Dali mi za to pokutu 1500 pesos. Pak jsem se živil jako opravář televize, tesař, instalatér. Díky své politické činnosti jsem se vyučil devateru řemesel.

HN: Můžete přiblížit, jak vypadá kubásnké vězení? Byl jste těch šest let na jednom místě?
Ne. Vystřídal jsem jich několik. Zatímco ostatní vrazi jsou většinou ve věznicích blízko svého bydliště, političtí jsou naopak většinou druhém konci země. Po rozsudku jsem byl v provincii Santiago de Cuba, skoro 900 kilometrů od Havany. Poté, co jsme tam plánovali hladovku kvůli nelidským podmínkám, mě přestěhovali do věznice v Guantánamu.

HN: Guantánamo má český čtenář spojený jen s vězením USA. Na kubánské straně je také vězení?
Svět a kubánská propaganda mluví jen o situaci na americké námořní základně, kde jsou vězněni islámští teroristé. Paradoxní na tom je, že ke mně se na kubánské straně chovali stejně jako k teroristovi. Když mě převáželi, tak měli policajti na mě nasazeného psa.

HN: Jaké je tedy kubánské Guantánamo?
Tato provincie je nejteplejší na ostrově. Věznice jsou rozpálené, je tam nedostatek pitné vody, která je navíc závadná. Nemohl jsem tam dýchat, když jsem se chtěl trochu ochladit, tak jsem si lehl na zem a strkal hlavu k otvoru, odkud mi podávali jídlo, abych mohl vůbec dýchat. Já ale vlastně nevím, jaké to vězení je. Hned mě zavřeli na samotku. Cela byla bez světla, takže jsem nevěděl, jestli je den nebo noc a měla 3x1,5 metru i s tureckým záchodem.

HN: Jak jste tam byl dlouho?
Od 30.8. 1993 do 1.10. 1994. Podle vězeňského řádu se právě do této cely zavírají vězni maximálně na dvacet jedna dní. Já jsem tam byl rok.
HN: Jaké je jídlo v kubánském vězení?
Jídlo strašně špatné, chuť se nedá popsat. Špatná voda, hnědá, velmi zakalená, nevhodná pro pití. K jídlu podávají rýži a fazolovou polévku. Občas ryba ale té nejhorší kvality, která má nejvíc kostí. Jednou za tři měsíce, kdy mají političtí vězni návštěvu, mohou dostat potravinový balíček.

HN: Je možné si ve vězení něco koupit?
Ne, ani peníze nemůžeme mít. Ostatní vězni mají návštěvu po 21 dnech, která jim může přivést jakýkoliv balíček bez omezení.

HN: Váš zdravotní stav je vážný, jak se cítíte?
Mám za sebou dvě operace trávicího ústrojí. V těch podmínkách cely bez světla a bez oken se mi zhoršila artróza, musím nosit vzpruhu na páteři, samozřejmě mám ve špatném stavu nervy, prostatu, neurologické problémy. Ve věznici Guantánamo mě zmlátili spoluvězni, které zaplatila státní policie, takže jsem upadl na zápěstí a zlomil si ho. Seznam mých nemocí zná jenom moje žena. Všechny ty nemoci se ale nijak nezhoršují. Důležité je, že jsem naživu. A mám velkou vůli žít.