Kaddáfí je čtyřicet let u moci: po desetiletích izolace spojencem Západu

Symbolem posledních 40 let Libye je Muammar Kaddáfí. Excentrický, sedmašedesátiletý "vůdce libyjské revoluce" stojí v čele země od svržení monarchie a nastolení republiky 1. září 1969. Je čtvrtou nejdéle vládnoucí hlavou státu na světě, v rámci arabských i afrických zemí mu patří prvenství. Dlouhá léta byla jeho země v izolaci, když Kaddáfí používal své bohaté zásoby ropy na podporu různých extremistických a teroristických skupin a porušoval mezinárodní zvyklosti. V posledních letech ale změnil image a stal se spojencem Západu.

Libye postupně uznala odpovědnost za atentát v Lockerbie z roku 1988 (270 mrtvých) či za atentát na francouzské letadlo UTA z roku 1989 (171 mrtvých) a zavázala se odškodnit pozůstalé obětí. Poté byly odvolány sankce proti Libyi a navázány styky se západními zeměmi. Libye se navíc v roce 2003 vzdala svého jaderného programu, vyjádřila ochotu bojovat proti mezinárodnímu terorismu a také se zapojila do řešení problému ilegálních migrantů z Afriky do Evropy.

Sedmadvacetiletý kapitán Muammar Kaddáfí svrhl 1. září 1969 s malou skupinou důstojníků při nekrvavém převratu krále Idríse I. (vládl od 1951), který se právě léčil v Turecku. Do čela státu se postavila Rada revolučního velení (RRV) a vyhlásila Libyjskou arabskou republiku. Vznik nového státu s nadšením přivítaly četné arabské státy a tehdejší SSSR.

Kaddáfí vyhostil ze země všechny italské, britské a americké vojáky, zestátnil všechny zahraniční podniky na zpracování a prodej ropy, znárodnil banky a pojišťovny a vyvlastnil domácí statkáře. V zemi zavedl přímou vládu lidu (džamáhíríja), podle níž měly veřejné záležitosti řídit tzv. lidové kongresy, jejichž členy by byli všichni občané.

Vyhlásil tzv. kulturní a lidovou revoluci, jejímž teoretickým rámcem se stala jeho "třetí světová teorie", představa vlastní cesty k socialismu, která měla být alternativou k materialistickému kapitalismu a ateistickému komunismu. Zakázán byl alkohol, veřejné zábavy a prostituce, zavřeny křesťanské kostely, vyhlášen částečný návrat k islámskému právu. Svá východiska shrnul ve známé Zelené knize.

Podle nové ústavy z března 1977 se stal vrcholným orgánem moci Všeobecný lidový kongres a název země byl změněn na Libyjskou arabskou lidovou socialistickou džamáhiríji (od roku 1986 se nazývá Velká libyjská socialistická arabská lidová džamáhíríje).

Libye, oplývající petrodolary, se pod Kaddáfího vedením stala jedním z hlavním sponzorů mezinárodního terorismu. Našly zde podporu IRA, Světlá stezka, německá Frakce rudé armády, italské Rudé brigády či palestinští extremisté. Izrael a USA se staly pro plukovníka úhlavními nepřáteli, zatímco se sovětským blokem, který dodával zbraně, zařízení a odborníky, byl přes občasné slovní přestřelky v poměrně dobrých vztazích - například Československo navštívil Kaddáfí dvakrát (v červnu 1978 a v září 1982); v roce 1978 dostal Československý řád bílého lva s řetězem.

Kromě kauzy Lockerbie či atentátu na francouzské letadlo Libye například v roce 1972 napadla sousední Čad a v dubnu 1986 byla zase původcem výbuchu na diskotéce v Západním Berlíně (zahynuli dva američtí vojáci). Poté následovaly nálety amerického letectva na Tripolis a Benghází, při kterých zahynulo 44 lidí včetně adoptivní dcery Kaddáfího.

Dlouhá léta se tento "největší proletář světa" či "prorok z pouště" (jako žák egyptského prezidenta Gamála Abdan Násira) snažil prostřednictvím smluv s jinými arabskými státy sjednotit Araby, což se mu nepodařilo. Poté se obrátil k Africe a zasloužil se o vznik Africké unie.