Hra o budoucnost Evropské unie končí ve čtvrtek. Irové budou v tento den jako jediní z dvaceti sedmi zemí Evropské unie hlasovat o tom, zda se jim líbí Lisabonská smlouva, nebo ne. Všude jinde dostal tenhle zapeklitý úkol na starost parlament.
Dvě stě stran nesrozumitelného a nesouvislého textu plného odkazů, dodatků a změn v předchozích smlouvách o Evropské unie budí v Irsku vášně.
Podle posledního průzkumu z minulého týdne mají navrch ti, kterým smlouva nevoní. Počet lidí rozhodnutých volit NE narostl během několika týdnů na 35 procent. ANO chce říct o pět procent lidí méně.
Klíčovou skupinu tak představují zatím nerozhodnutí, které se eurooptimistický i euroskeptický tábor pokoušely až do úterý dostat na svou stranu. Irsko má kolem tří milionů voličů, na pěti malých ostrůvcích začalo hlasování už v pondělí. Hlavní hlasování probíhá ve čtvrtek a skončí ve 23:00 SELČ. Výsledky se začnou sčítat v pátek ráno, a pokud kolem toho nebudou žádné problémy, měl by být irský verdikt o dalším směřování EU znám v pátek večer.
Názory na text, o němž Irové rozhodují, se napříč Evropou různí. Podle jedněch je smlouva jen soubor nových pravidel provozu unie, která se po rychlém rozšíření na dvojnásobek značně zadýchává.
Jakýsi revitalizační program, který má umožnit, aby se Evropa stala významnou globální silou a byla schopna pružně se rozhodovat - ať už o klimatických změnách, energetické krizi, masivní imigraci nebo teroristických hrozbách.
Podle druhých je v zákrutách smlouvy schován ďábel, který si nepřeje nic jiného než moc nepřiměřeně centralizovat do bezpohlavních kanceláří v Bruselu.
Na první pohled Lisabonská smlouva v ničem nepřipomíná slavnostní a vznešený text evropské ústavy, který v roce 2005 odmítli v referendu francouzští a nizozemští voliči. Obsahově je ale z 90 procent shodná. Zmizely z ní hlavně prvky provokující první signální zmínky, jako je třeba o hymně a vlajce.
"Všechny předchozí návrhy budou i v novém textu, jen budou nějakým způsobem schované a maskované," řekl jeden z hlavních autorů návrhu evropské ústavy, bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing.
Na první pohled nejviditelnější změnou by mělo být vytvoření postů pro dva další evropské funkcionáře - prezidenta Rady Evropské unie, na jejíž půdě se hádají a usmiřují národní politici jednotlivých zemí, a evropského ministra zahraničí. To by mělo pomoci k tomu, aby Evropa byla čitelnější pro své globální partnery, aby dostali to jedno telefonní číslo vysněné Henry Kissingerem, na které mohou zavolat, když chtějí s Evropou něco probrat.
Změnit by se měl i systém hlasování v Radě, kde se státy hádají o nová pravidla, v dalších asi šedesáti oblastech by se jednotlivé státy měly vzdát svého práva veta. Zredukovat by se měl také počet evropských komisařů.
A co se stane, když Irové řeknou ve čtvrtek řeknou NE?
Pro Evropskou unii to bude rána hodně blízko srdce, ale nikoliv smrtelná. Realita je taková, že ani irské NE už nedokáže evropský stroj zastavit. Po čase podle všeho pojede dál, i když třeba objížďkami a delší trasou.
Kritici vyčítají Lisabonské smlouvě nejvíce to, že oslabí moc jednotlivých států rozhodovat si o vlastních záležitostech a že zejména malé státy budou v unii slyšet ještě méně než dosud. Podle zastánců smlouvy ale jde o přirozený vývoj evropské integrace, který se v daleko větší míře a v klíčovějších oblastech odehrával v předchozích evropských smlouvách.
Zhruba o šedesát se rozšiřuje počet oblastí, v nichž jednotlivé státy nebudou moci vetovat kolektivní rozhodování. Nově jde třeba o oblast energetické nebo imigrační politiky, spravedlnosti a vnitra.
K přijetí návrhů v Radě Evropské unie, kde se dohadují zástupci jednotlivých unijních vlád, bude potřeba, aby návrh podpořilo 55 procent členských států, jež reprezentují aspoň 65 procent evropské populace. Pravdou rovněž je, že to unii pomůže v tom, aby byla schopná se rychleji rozhodovat a nestávala se někdy obětí vydírání ze strany některých států, jež s vetem umějí obchodovat.
Státy pořád budou mít možnost sestavením blokační minority rozhodování ovlivnit. Jednomyslné rozhodování zůstane u témat, jako jsou daně, sociální zabezpečení, obrana a zahraniční politika.
Na adresu nového textu zaznívají i četné další výhrady:
Je skoro stejná jako návrh evropská ústavy, který odmítli Francouzi a Nizozemci.
Je to pravda. Lisabonská smlouva sice není souvislý text, ale jen skrumáž dodatků k předchozím smlouvám, obsahově se ale s odmítnutou ústavou shoduje asi ze 60 procent. Něco pravdy bude i na názoru, že záměrně na první pohled budí dojem technického textu právě proto, aby se politici jednotlivých zemí snáze ubránili volání po rozhodování o jejím osudu v referendu.
Středně velké státy budou mít menší vliv na rozhodování, na smlouvě nejvíc vydělá Německo.
Je to pravda, ale jen teoreticky. Mění se systém distribuce hlasů mezi jednotlivé země, který by měl lépe odrážet velikost jejich populace a být tím pádem demokratičtější. Podle některých akademiků na navrženém systému nejvíce vydělají čtyři největší a sedm nejmenších států, které získají daleko větší sílu ovlivnit výsledek hlasování, než tu, která by odpovídala jejich velikosti.
Nejvíc vzroste matematická síla Německa. Nejvíce naopak oslabí středně velké státy, mezi něž patří i Česko. Jde ale jen o teoretické propočty, v praxi totiž na matematické lámání chleba dochází jen výjimečně: málokdy se o něčem hlasuje, většinou státy jednají tak dlouho, dokud nenajdou kompromis přijatelný pro co nejvíc z nich.
Evropský soudní dvůr získá kompetence přepisovat jednotlivým státům například sociální zákonodárství.
Asi největším otazníkem je, jaké praktické dopady bude mít to, že se prostřednictvím nové smlouvy stane pro všechny státy právně závaznou i široce pojatá Listina základních práv EU, obsahující 54 občanských, politických, sociálních i pracovních práv, na něž má nárok každý občan Evropské unie.
Autoři smlouvy tvrdí, že to v žádném případě neznamená zavádění nových práv. Kritici se ale obávají, že Evropský soudní dvůr získá kompetence přepisovat jednotlivým státům například sociální zákonodárství, a otevře se tak cesta k tomu, jak v Irsku legalizovat potraty, nebo v budoucnu v celé Evropě zavést registrované partnerství pro homosexuály.
Británie a Polsko si pro jistotu v separátním protokolu zajistily, že žádný soud nemá právo rozhodovat o tom, zda jsou jejich zákony a předpisy v souladu s chartou, nebo ne.
Hledá se kompromisní prezident Evropy
Nejradikálnější změnou, kterou přináší Lisabonská smlouva, je vytvoření nového postu prezidenta Rady Evropské unie. Text ovšem náplň práce budoucího "Pana Evropa" popisuje velmi obecně. Není tak zatím jasné, jestli bude prezident milá tvář bez reálné moci pro společné fotky se zahraničními lídry, nebo skutečný vůdce Evropy a otázkou zůstává i to, jak si mezi sebe rozdělí kompetence s premiéry, jejichž země se po šesti měsících střídají v unijním předsednictví.
"Rozhodne praxe a především síla člověka, který funkci získá jako první," říká Sebastian Kurpas z bruselského Centre for European Policy Studies.
Navzdory všem pochybnostem a obavám se v bruselském zákulisí už intenzivně vyjednává o tom, kdo příští rok do nového křesla usedne. I když ho budou volit šéfové všech vlád kvalifikovanou většinou, jisté je, že vítězem klání může být jen ten, kdo získá na svou stranu tři největší sponzory evropské integrace: Německo, Francii a Velkou Británii.
Do utváření nepsaných pravidel by mohla vážně promluvit i Česká republika, která bude unii předsedat v první polovině roku 2009. Pokud všechno půjde podle plánu, měly by se vztahy prezident - premiér vyjasňovat právě za českého předsednictví.
"Máte velkou šanci významně ovlivnit aplikaci Lisabonské smlouvy," říká Ben Crum z amsterodamské univerzity.
Žádné ze jmen, která padají, zatím nemá dostatečnou podporu. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy, jehož země bude během svého letního předsednictví vyjednávání moderovat, by v čele unie rád viděl charizmatickou osobnost typu Tonyho Blaira. Z podpory samotného Blaira ale Sarkozy ustoupil, mezi evropskými lídry převážil názor, že novým šéfem unie nemůže být člověk ze země, jenž se neúčastní hned několika klíčových unijních projektů jako jsou společná měna nebo schengenský prostor.
Momentálně se Sarkozyho přízni těší dlouholetý lucemburský premiér a ministr financí Jean-Claude Juncker, na němž se Francie shoduje s Německem. To nikdy myšlence evropského prezidenta nakloněno nebylo, nakonec s vytvořením funkce souhlasilo výměnou za to, že se změní hlasovací systém v Radě Evropské unie tak, aby posílil německý vliv.
Současná patová situace ovšem nahrává i nenápadným kandidátům z druhé řady. Tím by mohl být kromě Josého Manuela Barossa například dánský liberální premiér Anders Fogh Rasmussen, který se podle všeho začal učit francouzsky a začíná shánět podporu pro svou kandidaturu.
Evropské personalisty čeká příští rok úkol obsadit ještě další tři top funkce: evropského ministra zahraničí a po volbách do Evropského parlamentu jeho předsedu a prezidenta komise.
