Dominantní odrůda banánů je v ohrožení. Doplatit může na pěstování v monokulturách a klimatickou změnu

Přeskakuje jednou z Česka, jednou ze Slovenska. Takový hoax. Že Bill Gates strká do banánů brouky, aby ovládl lidstvo. Varováním má být nálepka se zelenou žabkou Rainforest Alliance. Banány mají na sobě různé nálepky, Bio, Organic, Fairtrade. V Peru dozrávají banány na neuvěřitelném místě – uprostřed pouště! I odtud se dostávají na pulty českých a slovenských supermarketů. Ti, kteří je pěstují, skrývají pod slupku překvapující vzkaz. Zpočátku strašidelný, ačkoli to nejsou brouci. Podle autora tohoto článku, redaktora slovenského deníku Pravda, může inspirovat.

V Peru bylo srdce největší říše předkolumbovské Ameriky. Inkové spravovali mimořádně členité a rozmanité území, které obývalo deset milionů lidí. Což je těžké si i dnes představit, když se v Andách štveme do nadmořských výšek přesahujících 4000 metrů a dech je stále více pozadu. Inkové až do příchodu Španělů neznali vozy, koně ani žádná tažná zvířata. Inkové vyšlechtili 200 odrůd brambor, svět jim vděčí za rajčata, chilli, quinou, arašídové oříšky, dokonce i chinin získávaný z chininovníku lékařského pochází z Peru.

Růžový zralý banán je osvěžující. I jeden zasytí. Zdejší rajčata jsou chuťovým zážitkem. Ananas má úžasný dovětek, ananasový parfém, který v Evropě podle české cukrářky Mirky van Gils Slavíkové, která je členkou naší malé peruánské expedice, nemáme šanci pocítit. A kukuřičná zrna zde mají velikost jedlých kaštanů.

Dnes jsou však hlavním exportním artiklem Peru banány. Nejprodávanější a nejoblíbenější ovoce v Evropě. Což je paradox, protože banánovník v celé Americe vůbec není původní. A až donedávna se myslelo, že Inkové banány do příchodu Španělů vůbec neznali. Nejnovější výzkumy však ukazují, že cesta banánů do Ameriky byla mnohem zajímavější, než se zdálo.

Reportáž

Honduraskou vesnici pohlcuje oceán. Ukazuje, co čeká stovky milionů lidí na celém světě

7. 8. 2023 ▪ 10 min. čtení

V Andách sytí řeky mohutné ledovce. Na severozápadním pobřeží Peru se vinou prašnou krajinou, v největších vedrech téměř úplně mizí, až zůstanou jen skály.

Přes jednu takovou řeku procházíme. Jmenuje se Chira. A ještě Piura, při které vyrostlo stejnojmenné město, které je s počtem obyvatel 473 tisíc jen o něco větší než Bratislava. Založil ho sice španělský dobyvatel Francisco Pizarro (jako vůbec první v celém Peru), ale jeho název je podle Stručného oxfordského slovníku světových geografických názvů odvozen od starého kečuánského slova pirhua, což znamená sklad nebo hojnost. Zvláštní, neboť kolem je poušť a pustina.

Od Pizzarových dob řeku Piura nazývají bláznivou, protože město je zcela závislé na jejích vrtoších. Jednou se jí valí povodně, jindy sotva teče.

Město Piura leží jen několik kilometrů od nejzápadnějšího výčnělku Jižní Ameriky, jednak místa, kde se natáčela filmová adaptace knihy Stařec a moře, a také od pobřeží, ze kterého dnes vyrážejí lodě, aby pozorovaly velryby.

A konečně Piura je město, kde se narodil a vyrůstal nositel Nobelovy ceny za literaturu Jorge Mario Pedro Vargas Llosa. Zde se zrodila jeho třetí kniha – Zelený dům (La casa verde). Inspiroval se příběhem skutečného městského nevěstince uprostřed pouště, „kde noc přinášela světla, ruch a znepokojivé stíny“.

Dnes tato poušť plodí, bez nadsázky, zázraky – obrovské borůvky, rýži (!) a zejména to, proč jsme tady – banány. Jak se sem mohly dostat?

Jak banány obepluly Zemi

Pro důslednost, banánovník není strom ani keř. Ale gigantická bylina, která roste do tří- až šestimetrové výšky. Její původ lze vystopovat do malajsijské a filipínské džungle, kde dodnes rostou desítky divokých druhů. Odtud je přivezli kolonizátoři do Ameriky, se dvěma zastávkami, nejprve na Kanárských ostrovech a poté v roce 1516 v přístavu Santo Domingo v Dominikánské republice.

Výzkumy však naznačují, že banán přivezli lidé do Ameriky z Asie mnohem dříve, ještě před Kolumbem, a to zcela opačným směrem. Skrz Tichý oceán. Důkazem jsou vzácné odrůdy – Isla a Palillo, v Peru jsou vyhledávány zejména pro zdravotní benefity pro děti, starší a zotavující se lidi.

Dnes na celém světě dominuje odrůda Cavendish. Je to ten pěkný žlutý banán, který si klademe do košíku, jehož tvar bez problémů nakreslí každé dítě. A který je připomínkou, že jsme banány jako takové nedávno mohli ztratit úplně.

Než poznáme peruánský Cavendish na družstvu APBOSMAM, musíme procházet kontrolami, důslednou dezinfekcí rukou, bot, na farmě musíme nosit roušku. „To asi pořád kvůli covidu,“ utrousí kdosi z českých kolegů. Ne, je to kvůli chorobě, která vyděsila Latinskou Ameriku před 70 lety a děsí znovu. Panamská nemoc.

Ztráta sladké chuti

Může za ni houba. V 50. letech 20. století nejenže masivně likvidovala úrody banánů napříč zeměmi Latinské Ameriky. Podnítila také masivní odlesňování pralesů. Farmáři je káceli ve víře, že když budou pěstovat na „čisté“, nedotčené půdě, nemoc nepřijde. Jenže nemoc se šířila na botách, přichycená v hlíně na kořenech sazenic. Boj o do té doby nejrozšířenější banánovou odrůdu Gros Michel byl prohrán. Spolu s ním se vytratila i jeho sladší, podmanivější chuť.
Pěstitelé sáhli po odolnějším, ale méně chutném Cavendishi. Podle vědců je jen další na řadě. Protože původní plantáže nahradily znovu jen monokultury, nemyslelo se na různorodost, pestrost, biodiverzitu. Toto rozhodnutí se dnes ukázalo jako krátkozraké.

Začátkem loňského roku upozornil americký měsíčník Bon Appétit na dění v Peru. Loni na jaře objevili podezřele uschlé banánovníky na jedné farmě právě v regionu Piura, kde poznáváme Cavendish.

Sběr a zpracování banánů v družstvu APBOSMAM v Peru

Dalších 7
fotografií

Laboratoř potvrdila, že jde o obávanou panamskou nemoc. Peruánská vláda vyhlásila stav ohrožení, protože pěstování banánů je důležité pro ekonomiku. V celé Latinské Americe tuto a další nemoci napjatě sledují. Neohrožují lidské zdraví, ale živobytí ano. „Budeme si moci za pár let ještě dopřát banánový pudink?“ ptá se Bon Appétit.

Nejmenší pěstitelé v Peru už stojí před bankrotem. Farmy a družstva, jež si mohou dovolit důslednou dezinfekci, si zatím dokážou poradit.

Chemické postřiky proti panamské chorobě jsou marné, neboť houbové onemocnění přetrvá v půdě i 20 let. Tak co dělat? Objevují se úvahy, že by se banánovníky mohly „očkovat“ mikroorganismy, které by jim pomáhaly tvořit antibiotika. Queenslandská technologická univerzita (QUT) v Austrálii uvažuje o genetické úpravě. Ale je tu ještě něco dalšího.

Na co ukazuje banánový prst

Na gigantickou trávu se leze po bambusovém žebříku, odřízne se celý trs. Skupina banánů se anglicky nazývá hand – ruka, jeden banán je finger, tedy prst. Ukazuje na to, jak lidstvo dnes téměř celou svou potravu získává pouze z monokultur a jak křehká je tato závislost. Samotný princip výroby potravin jsme odřízli od pestrosti a biodiverzity. Pšenici, kukuřici, zeleninu, ovoce pěstujeme na obrovských polích, kde nežije nic jiného. Monokultura je nepřirozený, zrádný, nákladný a neživotaschopný vynález – důkazem nejsou jen banány.

Katastrofa se před pár lety odehrála v italském regionu Apulie. Poté co do monokulturních hájů olivovníků byla z Latinské Ameriky přivlečena bakterie, sklizně rodinných olivových byznysů klesly o 90 procent! K tomu se ještě přidalo silné antivědecké hnutí místních, které zmařilo snahy o zastavení infekce. Agostino Petroni pro žurnál Earth Island dojemně popisuje, jak chorobě podlehly i ikonické tisícileté olivovníky, hrdé symboly regionu.

Loni se na Floridě na plantážích pomerančovníků, dalších monokulturách, rychle rozšířila nemoc přivlečená z Asie. Americký ekonomický web Business Insider píše o nejhorší úrodě pomerančů za 75 let.

Co s tím? Konečně se dostáváme k broukům.

Pointa biodiverzity

Občas se skutečně může v banánu objevit brouček nebo pavouk. Stejně jako v jablku se zabydlí červík. Není to nic záměrného, nic strašného. Je to příroda.

V družstvu APBOSMAM v Peru nepoužívají chemii. Jak potom tlumí nemoci a škůdce? Odpověď má šťavnatou chuť. „Mezi banánovníky vysazujeme ještě pomeranč, mango. Letos to bylo 500 sazenic, loni také. Sázíme i chilli,“ říká agronom Balbino Reyes Rosales. Cílem je přilákat ptáky. Milují chilli.

Rukou chytí kmen mladé papáje. „Donesl ji sem vítr nebo pták. Nevytrhneme ji. Necháme ji zde růst, těšíme se z toho.“ Ale proč? Rosales překvapen otázkou odpovídá – aby se sem vrátila biodiverzita! A s ní zvířata, aby hnojila půdu. No zejména aby vrátila rovnováhu. Ta stojí na hmyzích, ptačích a zvířecích vztazích: predátor–kořist. V pestrém prostředí nehoduje jeden druh na úkor ostatních.

Oblast Piura, i když se to při jejím suchém zevnějšku nezdá, je bohatá na výskyt endemických druhů. A pro vědce bylo překvapením, že právě farmy, které nepoužívají chemické postřiky, se staly útočištěm pro biodiverzitu a tyto druhy, a to zejména proto, že je z okolí tlačí odlesňování a chemie. Mohla by také jejich přítomnost pomoci jako ochrana před škůdci? To je předmětem vědeckého bádání.

Dozvídám se, že Inkové nevolili při výrobě potravin monokulturu. Na terasách sice nejprve vyseli kukuřici, ale když povyrostla, přisadili k ní fazole, které se táhly po kukuřici, a nakonec přidali dýni. Luštěniny dodávaly půdě dusík, takže ji kukuřice až tak nevyčerpávala.

Na družstvu APBOSMAM pozorujeme přesně totéž, akorát zde se fazole ovíjí kolem banánovníků. Nepodporují tady jen biodiverzitu, kterou lze vidět a ochutnat, ale také tu, která je skrytá. Pod nohama.

Předpověď počasí podle ptačích bytů

V družstvu se věnují agrolesnictví, ale i regenerativnímu zemědělství. Dbají na to, aby byla půda živá, a to má další efekt potřebný ve vyprahlém regionu – zdravá půda plná života zadržuje vodu.

A konečně, usilují o totéž, co si jako tradici udržují například pěstitelé banánů v Ugandě. Přidávají několik banánových odrůd. Každá má své slabiny, ale také sílu. Každá reaguje jinak na výkyvy v klimatu, na nemoci.

„Aha, právě se ozvala! Slyšeli jste?“ rozzáří se agronom Rosales. Co? „Biodiverzita, přece! Chilalo!“ Je to ptáček, hrnčiřík, který si staví zajímavé příbytky. Rosales rukama ukazuje, že jsou to jakoby byty, tady je předsíň, tady ložnice. A dodává, že se k tomu váže staré poznání, jak lze podle tohoto ptáčka předpovídat počasí.

Jak upozorňuje ředitel Fairtrade Česko a Slovensko Lubomír Kadaně, řada lidí v banánovém byznysu pracuje za nevyhovujících podmínek a nedostatečnou mzdu. „Navíc, pěstování kávy, banánů a kakaa má za sebou dlouhou historii kolonialismu a vykořisťování lidí,“ dodává Eliška Podsedníková z Fairtrade.

Slováci a Češi zaplatí za jeden banán průměrně necelých 30 centů, tedy 7,5 koruny. Na konvenčních plantážích na západě Afriky vydělají pracovníci 70 centů za den. I kdyby odpracovali celý měsíc v kuse bez odpočinku, nevydělají si víc než 22 eur. Často dřou v katastrofálních podmínkách, bez ochranných pomůcek, vystaveni postřikům a také na milost a nemilost překupníkům a jedné silné evropské touze – koupit levné banány.

Vysoká cena za levný banán

Spotřebitelé citlivě vnímají cenu banánů. A řetězce vědí, že i podle ceny banánů se spotřebitelé rozhodnou, který supermarket navštíví. Funguje to tak na Slovensku, v Česku i v Německu.

Jenže dlouhodobý tlak na snižování ceny je možný pouze na úkor lidí a přírody v zemích produkce. Na konvenčních banánových plantážích v mimořádné míře využívají chemické postřiky. Šetří práci, ale současně kontaminují vodu, celé komunity ztrácejí přístup k pitné vodě, pracovníci na banánových plantážích mají oční, kožní problémy, trpí rakovinou i psychickými chorobami.

Banán, který cestuje tisíce kilometrů, je paradoxně o čtvrtinu levnější než jablka nebo třešně vypěstované v Evropě.

Na banánech podstatnou část vydělají překupníci a obchodníci. Z konečné ceny banánu získá pěstitel pouze 7–17 procent, pracovník na plantáži ne více než 7–9 procent. O jakém počtu lidí mluvíme? Téměř o půl miliardě.
Proto se drobní pěstitelé spojují, aby měli silnější hlas. Aby si vyjednali lepší pozici. „Nechci být bohatý, chci jen dobře žít a dostat spravedlivě zaplaceno,“ říká Ramon Medrano, pěstitel banánů z Dominikánské republiky. 

V tomto může pomoci obchodní partnerství Fairtrade. Není to charita, dobročinný spolek, nic takového. Snaží se narovnat pokřivené vztahy v byznysu.

Družstva zapojená do Fairtrade mají garantovanou minimální výkupní cenu, což je chrání před otřesy na trzích a svévolí velkých hráčů. Tato družstva se přitom zavážou, že budou spravedlnost rozvíjet i směrem dovnitř. Díky takzvanému fairtradovému příplatku mohou investovat do rozvoje komunity.

V družstvu APBOSMAM, zapojeném do Fairtrade, produkují banány v kvalitě bio, nepoužívají chemické postřiky, pracovníci mají ochranné pomůcky. A vysvětlují, jak investovali do nápravy – „sociální monokultury“, například do tématu inkluze, většího zastoupení žen, pojištění zaměstnanců.

O tom, k čemu se použije fairtradový příplatek, rozhodují společně, na setkání přibližně 400 pěstitelů. Investují do soběstačnosti, do výroby vlastního kompostu a organického hnojiva z vlastních zdrojů z pomletých spadaných listů. Opět, aby se vyhnuli chemii. A také proto, že zde, podobně jako v Africe, tvrdě pocítili nedostatek hnojiv na trhu jako jeden z důsledků ruského běsnění na Ukrajině.

Rozbředlý sen

Ještě stále jsme nevysvětlili, co se skrývá za peruánským pouštním úspěchem. V roce 2017 psal Nicolas Casey v deníku The New York Times o kvetoucí poušti na severozápadě Peru. Jak zde pěstují obrovské borůvky, organické banány, chřest a další plodiny, které prodávají do Dánska či Delawaru v USA. Potřebnou vodu získávají ze starých hor. 

Jenže kvůli klimatické změně v Andách tají ledovce, klíčový zdroj vody pro miliony obyvatel nejen v Peru, ale i v celé Latinské Americe.

Ledové příkrovy se například jen v pohoří Cordillera Blance podle The New York Times zmenšily od roku 1970 o 40 procent! Led ustoupil a v horách se za tu dobu odhalily prastaré otisky dinosauřích stop. Zhruba za tutéž dobu se díky vydatně dotovaným řekám více než 40 tisíc hektarů pouště proměnilo v políčka, a to s podporou vlády.

Co bude s pouštním květem, když ledovce úplně roztají? „Vrátíme se k tomu, co tu bylo před lety, země byla prázdná a lidé byli hladoví,“ cituje Miguela Beltrána The New York Times.

V družstvu APBOSMAM stačí jeden pohled a stručná věta od agronoma Rosalese. „Opravdu se bojíme. Děsíme se toho.“

Místní pěstitelé ale sami nedokážou ovlivnit všechno. Určitě ne proces, který mění klima. Ten ovlivňujeme všichni.

Text vyšel ve slovenském deníku Pravda.
Cestu do Peru hradila a organizovala organizace Fairtrade Česko a Slovensko.