Ať Putin dostane mrtvici. Na všech frontách je k vítězství daleko, Ukrajinci stále častěji doufají v zásah nadpozemských sil

Den šestistý devadesátý první, 15. ledna 2024

Ukrajinci tentokrát strávili Silvestra skromně. Žádná slavnostní nálada se nekonala. Podle známé fráze nepřestali „doufat v nejlepší“, ale „připravují se na nejhorší“. Ukrajinci se v podstatě připravují na vyčerpávající a dlouhý boj.

Vánoce se nicméně slavily dvakrát. Vláda se rozhodla oficiálně přesunout tento den ze 7. ledna, který je společný pro pravoslavné křesťany, na 25. prosinec, který je společný pro křesťany západní tradice. Je to další symbolický krok „pryč od Moskvy“. Vánoc je letos víc – v srdci můžeme zdvojit očekávání zázraku. Ukrajincům to přijde vhod.

Nejsem nijak zvlášť věřící člověk, ale stále častěji si všímám, že v probíhající válce doufám v zásah vnějších, nadpozemských sil nebo v nečekanou náhodu. Například že v Rusku dojde k lidovému protiválečnému povstání. Nebo že Putin dostane mrtvici přímo během svého projevu. Na všech ostatních frontách, vojenských i politických, má situace k rozhodujícím vítězstvím daleko.

A tak o letošních Vánocích mnozí – i já – stále častěji prosí nebesa o sílu a statečnost pro sebe, své tělo i duši. Uchváceni těmito pocity Ukrajinci obzvlášť dojemně provádějí vánoční rituály a hledají naději na boží zásah, který se v nich skrývá. Můj profil na sociálních sítích je plný takové symboliky – už podruhé.

V Rusku se také snaží vánoční tematiku nějakým způsobem využít k pozvednutí nálady a někdy je to dokonce vtipné. Jeden ruský „vlastenecký“ myslitel přirovnal kremelské hvězdy k hvězdě nad Betlémem (A kdo je tedy Putin žijící v Kremlu? Zestárlý Ježíš? Nebo snad Josef? Bože, to je ale nesmysl!). Jiná básnířka jde za všechny meze: podle jejích úvah se nový Spasitel světa právě nachází v Gaze a připravuje se na útěk do Egypta.

Vánoce za sovětských časů bývaly špatné. Respektive vůbec neexistovaly, takový svátek nebyl – jen nějaké elementární prvky. Když mi byly tři roky, hystericky jsem se vylekal „koledníků“ – sousedů, kteří prováděli starobylý zvyk „koledování“, když obcházeli domy v různých kostýmech s písněmi a vtipy. Když jsem je uviděl ve dveřích našeho domu, ztuhl jsem hrůzou; maminka mi musela dát napít teplého mléka.

Z mnoha mých babiček byla věřící jen jedna a ta měla v jednom rohu svého pokojíčku ikonu. Vánoce slavila, ale sama – ani její sestry, ani moje matka si tohoto dne nijak zvlášť nevšímaly. Od této babičky jsem se dozvěděl, že o Velikonocích se má říkat „Christos voskres – Kristus vstal z mrtvých“. Když jsem to jako školák a pionýr říkal starším ženám, které jsem o Velikonocích potkával – některé byly vyděšené, ale mnohé mi odpovídaly s laskavým úsměvem. Dělal jsem to bez jakéhokoli křesťanského vědomí, zkrátka mě zajímal ten pro mě neznámý, skrytý život těchto babiček – s ikonami v rozích ložnic a nepochopitelnými tajnými svátky.

V devadesátých letech se trochu zrnek biblické historie snažili zasít do duší včerejších pionýrů američtí evangelisté – a za tím účelem, dobře zaplaceni, promítali v místní televizi sérii informativních kreslených filmů. Chlapec a dívka (a s nimi erudovaný robot) se ocitají v Judeji a Izraeli v době Kristově a stávají se svědky událostí zaznamenaných v Bibli, v „Knize knih“. Moc se mi nelíbili a jednoduchá animace byla nudná. „Johne, tohle dítě bude Spasitelem světa! Podívejte se, jak je krásné!“ „Ano, Jill, máš naprostou pravdu. Mám z toho takovou radost! Pastýři v jeskyni mu poskytli přístřeší!“ Robot, který vypadal jako noční stolek se žárovkami, napomínal: „Bůh nám poslal svého syna, aby nás zachránil. A Marie ho porodila.“ Některé z těchto animáků, nakreslených za účelem obrácení mladých pohanů, jsem si, jak uvidíte, zapamatoval.

Později pro mě byly Vánoce záminkou k návštěvě matky, nebo spíš ona je využila jako záminku k tomu, abych ji znovu navštívil. „Jsou přece svátky!“ předkládala své nejnovější argumenty.

V prosinci 2016 přišli do našeho oddílu ve frontové zóně dobrovolníci, aby podle tradice předvedli vánoční jesličky. Kostýmované představení s písněmi (postavy jako Tři králové, pastýři, Herodes a čert) se hrálo pro vojáky a vonělo normálním lidským životem – kvůli kterému jsme tam mrzli v blátě a s nočními poplachy. Chlapec, který hrál anděla, chtěl ukázat kulomet – a byl z toho nadšený.

Jisté znalosti – či spíše náznak důležitosti tématu – jsem získal během svého okouzlení poezií. V Pasternakově Doktoru Živagovi je cyklus „biblických básní“ – neobyčejně krásných a hlubokých. Později Brodskij zobrazil prosincový Leningrad 60. let jako každodenní skeče vyčerpaných občanů – nad nimiž se necitelně vznáší předtucha zázraku.

Následně tuto tradici psaní vánočních básní převzalo mnoho dalších básníků. Některé z nich jsem si přečetl na svém profilu a raduji se z mnoha různých interpretací tohoto tématu – příchodu nositele dobra do chamtivého a krutého světa. Božský zásah do našich beznadějných životů. Jak teď vypadají ruské básně s vánoční tematikou? Většinou jsou velmi kvalitní – proto, že nejlepší ruští básníci nenávidí válku, a také (jak se jeden z nich přiznal) se teď všechno velmi, až biblicky, zjednodušilo – je naprosto jasné, co je Dobro a co je Zlo. Psaní poezie se stalo v jistém ohledu jednodušší.

V prosinci 2021 jsem viděl vánoční představení s kostýmy na Podolu v Kyjevě v podání studentů jedné divadelní školy. Zpívali vánoční písně velmi nezvykle, technicky skvěle provedené, repliky si vyměňovali souvisle a umělecky. Nezapomenutelná byla jedna krásná dlouhovlasá dívka s papírovými křídly a sněhobílou svatozáří – anděl. Teď mě napadá: co se s ní stalo, tři měsíce po představení? Uprchlický vlak – přeplněný, tichý, se zhasnutými světly, snad se nestal terčem ostřelování? Nebo čekání Čečenců a parašutistů v Kyjevě, právě na tomto Podolu? Nebo, což není vyloučeno – vojenská uniforma a uspěchaná výuka střelby ze samopalu?

Byly to poslední klidné Vánoce.

Teď jsou v zákopech statisíce vojáků a většina z nich se bude moci vrátit domů až po vítězství. Tisíce vesnic a měst, do nichž se obyvatelé vrátí až po skončení války. Obrovská pole a tisíce továren – které teď nejde obnovit.

A statisíce zajatců – všech těch Ukrajinců, kteří padli do okupace. Na ně je obzvlášť těžké myslet, obzvlášť těžké je uvědomit si jejich bezmoc. Potřebujeme zázrak, aby jejich utrpení brzy skončilo!

Pro mě jsou tyto Vánoce prodchnuty nadějí, byť sotva znatelnou. Vánoce jsou příběhem Boží péče o nás lidi, že? A příběh o vítězství nad zlem a smrtí. Možná bychom měli více naslouchat hlasu anděla – ten, který inspiroval Josefa k záchraně syna, zazní v našich duších, a ten hlas nás povzbudí, a my také zachráníme své syny. Ale ty děti, které Herodovi vojáci zabili, budou mrtvé navždy.

Překlad Monika Ševečková