Rusové nutí násilím všechny učitele, kteří v Chersonu zůstali, aby s nimi spolupracovali, líčí profesorka

Ukrajinský Cherson byl jedním z prvních měst, která spadla pod ruskou okupaci. Rusové se snaží tamní lidi přesvědčit, že je zachraňují, a ruský pohled na válku vnucují i profesorům Chersonské státní univerzity, jejíž budovy Rusové také okupují. Mnoho z nich už ale z univerzity uteklo do bezpečné části Ukrajiny a snaží se výuku dále zvládat online. Jednou z nich je i Olena Chanová, která si ani nedokázala představit, do jakých situací ji válka na Ukrajině dostane. Přitom sama přiznává, že ani ona, ani její rodina nevěřila, že by Rusové zaútočili. 

Jste profesorkou na Chersonské státní univerzitě už 21 let. Co jste na univerzitě dělali, když začala válka? Jak to ovlivnilo vaši práci?

Cherson byl ve válce už od prvního dne invaze. Naše univerzita zastavila výuku už ráno 24. února, všichni byli šokováni tím, co se děje. Snažila jsem se udržovat kontakt s mými studenty, obzvlášť těmi, kteří bydleli v okolních vesnicích, které byly pod neustálou palbou rusých vojsk. Od 1. března je Cherson pod okupací, my jsme začali online výuku od 28. března, ale nebylo to vůbec jednoduché. Často docházelo k problémům s internetem a také spousta studentů trpěla depresemi, válka poznamenala úplně všechny. Cherson se ale nadále nevzdává a ukazuje světu odvahu ukrajinského lidu.

Situace v Chersonu je stále velmi kritická. Co se děje s univerzitou a jejími členy?

Od 14. června ruská administrativa v Chersonu převzala nad univerzitou kontrolu. Zajali našeho asistenta rektora, vůbec nevíme, co se s ním děje. Mají všechny naše laboratoře, knihovny, učebny a veškeré předměty a materiály z univerzity. Rusové nutí násilím všechny učitele, kteří v Chersonu zůstali, aby s nimi spolupracovali.

Budova Chersonské státní univerzity je tedy v rukou ruských vojáků. Jak univerzita pokračuje teď a jak vaši studenti zvládají tuto situaci?

Rusové se snaží vytvořit novou univerzitu s ruským programem. Naše univerzita ale pokračuje dál, jenom na svobodném území a v online podobě a po celou dobu války se takto budeme snažit fungovat. Je ale škoda, že hodně vyučujících a studentů je stále v Chersonu, proto je pro ně těžké být součástí vzdělávacího procesu. Ne jenom kvůli problému s internetovým připojením, ale hlavně kvůli neustálému ohrožení. Někteří studenti měli problém pochopit, že je univerzita v Chersonu, ale samotná výuka funguje ve svobodné části Ukrajiny. Pár z nich si dokonce chtělo osobně dojít pro své dokumenty na studijní oddělení. Museli jsme jim vysvětlit, že je pro ně extrémně nebezpečné do budovy chodit.

Spousta lidí, včetně několika vašich kolegů, se rozhodla z Chersonské oblasti utéct do bezpečné části Ukrajiny. Je to riskantní?

Cesta je opravdu velmi nebezpečná, jednáte na vlastní pěst. Šance, že přežijete, není vysoká. Mnoho z těch, kteří byli na útěku, ruští vojáci zastřelili nebo je zadrželi. I přesto jsme se nakonec s mojí rodinou také rozhodli Cherson opustit a toto nebezpečí podstoupit.  

Rusové se nemohou cítit bezpečně ani v hlubokém týlu. Ukrajinci jim ničí munici americkými raketomety

13. 7. 2022 ▪ 4 min. čtení

Jak vypadala vaše cesta do bezpečné části Ukrajiny?

Ze začátku se mému manželovi a staršímu synovi odcházet nechtělo, ale přesvědčila jsem je. Pět dní před útěkem jsme začali zjišťovat všechny informace, jak to provést, a začala jsem balit. Pak jsme nasedli do auta a s našimi dvěma syny a kamarádkou se vydali na cestu. Jeli jsme polními cestami a následovali ostatní auta, míjeli jsme kontrolní stanoviště, kde nám kontrolovali doklady. Najednou všechna auta zastavila, zjistili jsme, že za mostem stojí Čečenci a nepouštějí nikoho dál, tento den jsme se museli vrátit zpátky, nepovedlo se nám utéct.

Jak vypadal další pokus? Byl už úspěšný?

Naštěstí ano. Vydali jsme se na cestu hned druhý den po našem prvotním neúspěchu. Opět jsme následovali auta, která Cherson opouštěla společně s námi přes polní cesty. Čekali jsme v dlouhé frontě, která se tvořila před mostem. Fronta se pohybovala velmi pomalu, naše auto cestou uvázlo v blátě a můj manžel se starším synem museli auto tlačit, abychom se mohli pohnout dál. Bylo to velmi nebezpečné, ti, kterým se povedlo utéct před námi, nás varovali, že druhou stranou cesty projíždějí ruská vozidla plnou rychlostí a bezlítostně zabíjejí lidi, kteří se po silnici pohybují. Kromě toho se také po stranách silnice objevovaly miny.

Co se stalo, když jste se dostali k mostu?

Když jsme se konečně dostali na druhou stranu mostu, čekala nás kontrola na ruských stanovištích. Rusové požádali, aby všichni muži vystoupili z auta, takže můj manžel a starší syn z auta museli vystoupit. S každým z nich mluvili zvlášť. Podle informací, které jsme měli, to byl obrovský hazard, někteří říkali, ať ani auto neotvíráme, protože existuje mnoho případů, kdy se muži nevrátili. To se nám ale naštěstí nestalo. Pak nás čekala poslední ruská kontrola v Snigurivce, kde opět kontrolovali muže. V manželově mobilu našli nějaké informace, které se jim nelíbily, a mluvili s ním asi 40 minut, byla jsem vyděšená, chtěli, aby nechal telefon na inspekci, ale nakonec ho nechali jít a vzali si pouze údaje z pasu. Pak už jsme se pohybovali „šedou zónou“, až jsme konečně uviděli první kontrolní stanoviště našich vojáků. Byl to nepopsatelný pocit štěstí.

Zvládají vaše děti odjezd z Chersonu? Je pro ně těžké se adaptovat na tuto změnu a celou situaci?

Není to jednoduché, ze začátku si mysleli, že to bude třeba jenom na měsíc, ale pak pochopili, že to je na dobu neurčitou. Mladší syn si poměrně zvykl na nový život. Staršímu synovi stále chybí Cherson, kamarádi, kteří tam zůstali, nebo také utekli, ale jinam, jeho adaptace je mnohem těžší.

Jak se na vás podepsala válka?

Byl to obrovský stres, šok, deprese, hlavně kvůli okupaci našeho města. Každý den jsme museli čelit novým výzvám, jako například nedostatku jídla, léků a pocitu neustálého nebezpečí. Když jsme se dostali do svobodné části země, byla to úleva, ano, pořád nám hrozí raketové útoky, ale není to jako okupace. Okupace zabíjí člověka zevnitř. Ano, chybí mi můj domov, mé město, moje univerzita, ale svoboda a život jsou mnohem důležitější. Vím, že jednoho dne se budeme moct vrátit domů, žiju s nadějí a důvěřuji ukrajinské armádě.

Jste v kontaktu s vašimi blízkými v Chersonu. Čím vším si musí procházet?

Ano, nadále udržuji kontakt s mými blízkými, kteří v Chersonu zůstali. Snažím se je podporovat a dávám rady těm, kteří chtějí Cherson také opustit. Komunikace s některými z nich je ale opravdu těžká, hlavně kvůli odlišné realitě, kterou zažívají. Žila jsem v okupaci 38 dní a za tu dobu se moje vnímání světa velmi změnilo, jejich vnímání světa se změnilo ještě mnohem víc. U mnoha známých si všímám změny osobnosti, protože život v neustálém nebezpečí vede k viditelným psychickým změnám. Takže ne všichni, kteří se v Chersonu stále nachází, jsou schopni komunikace. Udržuji kontakt hlavně s lidmi, kteří jsou morálně velmi silní a procházejí těmito těžkými časy, aniž by obviňovali ostatní a pamatovali si, že každý má svou vlastní volbu.

Vy sama jste se zúčastnila nějakých akcí proti ruské okupaci?

Tentokrát jsem se odporu proti ruské invazi neúčastnila, báli jsme se ozbrojených vojáků a plně jsme si uvědomovali, co se může stát. S mým manželem a se starším synem (tehdy mu bylo 10) jsme se účastnili protestu v roce 2014 proti anexi Krymu. Tehdy chtěli, aby se Chersonská oblast stala součástí Krymu, ale ukrajinští aktivisté se proti tomu postavili, byli jsme mezi nimi. V té době hodně lidí nechápalo vážnost této situace. Vzpomínám si na lidi, naše místní, kteří stáli na straně Ruska. Měli rudé vlajky a také portréty Stalina a křičeli na nás, že jsme fašisti. Když ale začala válka o Donbas, Cherson začal žít poklidný život. Ani naše rodina nepředpokládala ruskou invazi.