Stockholmský syndrom, zmar a beznaděj. V Rusku už žít nelze, říká žena, která uprchla před Putinem

Ze země Vladimira Putina prchá čím dál víc vzdělaných lidí. „Nedá se to vydržet, lidé v Rusku žijí v alternativní realitě, trpí stockholmským syndromem. Přece nedám Putinovi syna, aby ho nahnal na jatka,“ říká v rozhovoru pro HN Marina Smirnovová*, IT specialistka a terciářka dominikánského řádu, která utekla těsně před Velikonocemi do Polska. V rozhovoru pro HN mluví o moci putinovské propagandy, počínající perzekuci katolíků v Rusku, o potížích protiputinovských Rusů na Západě i o pramalé naději, že se v Rusku něco změní.       

HN: Proč jste se rozhodla utéct z Ruska?

Je to dlouhý příběh člověka. První myšlenky na emigraci se objevily už v roce 2011, poté co v Moskvě skončily neúspěchem protesty proti Putinovi. Mnoho lidí bylo uvězněno a naděje něco změnit byla ta tam. Současně se mi ale narodil syn, takže jsem se víc než na politiku soustředila na jeho výchovu. V roce 2018 začaly další protesty, kterých jsme se samozřejmě zúčastnili. Dokonce i moji rodiče, kteří tvrdili, že se o politiku nezajímají, byli tehdy opravdu naštvaní – jejich kandidáty do voleb režim vyškrtnul ze seznamů. Protesty byly masivní, ale opět naprosto neúspěšné. Poslední kapkou pak byla válka, kterou rozjel Putin proti Ukrajině. Pochybnosti, zda zůstat, nebo odejít, zmizely. Mému synovi je skoro sedmnáct, přece nedovolím krvežíznivému zločinci v úřadu ruského prezidenta, aby ho použil jako potravu pro děla! Řekla jsem si, že musíme utíkat. A rychle. Otázkou bylo jen kam.

 HN: Jak se to stalo? Utekli jste sami? Byl tu někdo, kdo vám pomohl?

 Firma, pro kterou pracuji, je naštěstí propojena s polskou firmou. Takže jsem napsala našim polským partnerům ten nejslzavější dopis všech dob. Prosila jsem o pomoc. Legrační je, že jsem se polsky začala učit od prosince, jen tak pro radost, nikdy jsem nečekala, že by se mi to mohlo hodit. Jestli tohle nebyla Boží ruka v mém osudu, tak už nevím. Neočekávala jsem rychlou odpověď, ale ta přišla a byla pozitivní. Problém byl, že polská ambasáda přestala vydávat standardní víza. Naštěstí se nám povedlo získat speciální povolení ke vstupu do Polska pro lidi, kteří pracují v IT sektoru. Takže jsme naložili, co se vešlo do mého miniauta, a jelo se. 

HN: Kde teď jste? Co si myslíte o svých vyhlídkách do budoucna?

Nyní jsme v polském Opole. Vzhledem k tomu, že mám práci v Polsku, doufám, že to vydrží a budeme moci zůstat. Můj manžel stále pracuje pro ruskou firmu, ale snaží se zaregistrovat v Polsku, aby mohl platit daně v zemi, která nepodporuje vraždy a znásilňování.

HN: Jak byste popsala postoj „obyčejných Rusů“ k válce na Ukrajině? Proč tak slepě  podporují Putina? 

Ve skutečnosti je společnost rozdělená, napětí je opravdu vysoké. Někteří Rusové si na auta lepí písmena Z, je jich asi většina, jiní jim ale prořezávají pneumatiky. Problém je v tom, že ti, kdo jsou proti válce, se stále více bojí projevit se. Mnoho lidí nevidí východisko. Jsou zoufalí, že je skupina banditů a jejich příznivců připravila o vlast. Někteří i uvažují o sebevraždě. Moji rodiče jsou dobrým příkladem. Jsou vyděšení ze zvěrstev, která páchá ruská armáda, ale jsou ochotni o tom diskutovat pouze s blízkými přáteli v soukromí. Dokonce teď, když jsem v zahraničí, se o tom odmítají bavit po telefonu.