Bruska navždy. Bruce Willis do žánru vtančil víc jako člověk než nezničitelná hora svalů

Hollywoodský herec Bruce Willis ukončil v sedmašedesáti letech kariéru. Pár dní před touhle zprávou se objevila ještě jedna. A sice že mu organizátoři anticen Zlaté maliny, udělovaných za nejhorší filmy a výkony roku, vyhradili samostatnou kategorii. V ní bylo nominováno všech osm filmů, v nichž si loni zahrál. První zpráva nijak nesouvisí s druhou. Willis věší hraní na hřebíček ze zdravotních důvodů. Zlaté maliny chtěly poukázat na to, v jak špatných filmech se poslední roky bývalá akční superstar objevuje. Bezděčně ale pojmenovaly i jiný fakt – že Bruce Willis skutečně je kategorií sám pro sebe.

Willisova kariéra se mohla uplynulou dekádu plížit od jednoho zapomenutelného titulu ke druhému. Bral je zřejmě jako snadnou cestu k tučnému šeku. To ale nic nemění na tom, že končí kariéra herce, který redefinoval, jak může vypadat akční hvězda. Smrtonosná past, jež z televizní hvězdy udělala filmovou, vznikla v roce 1988, tedy na konci dekády, která stvořila svalnatého akčního superhrdinu s tváří Arnolda Schwarzeneggera.

Willis do žánru vtančil víc jako člověk než nezničitelná hora svalů. Jako ten, kdo akci taky nemusí přežít, ale aspoň k ní bude mít sarkastický komentář. Jeho policajt John McClane čelící v nátělníku bandě německých teroristů je pokračováním živelného detektiva s prořízlou pusou z Willisova televizního hitu Měsíční svit. Před tím, než byl Willis akční, byl totiž vtipný a střelený v duchu klasických romantických komedií plných břitkých dialogů. Ve zlomovém filmu své kariéry tak jedinečně spojil humor, násilí, stoické chlapáctví a věčně přidrzlý, rošťácký pohled. Všechno úsporně vměstnané do legendární hlášky, s níž konfrontuje teroristy: „Yippee Ki Yay, motherfu*kers.“

Výmluvné bylo, že Willis fascinoval i cinefilní intelektuály, kteří jinak Hollywoodem pohrdali. Vzpomínám si, že ho obdivoval třeba i můj vysokoškolský pedagog blahé paměti Jiří Cieslar. Láskyplně mu říkal Bruska. Willis ho přitom okouzlil ve fázi, kdy jako hvězda s chlapským charismatem ukázal herecký talent. Po sérii propadáků v půli devadesátých let Willise nakopla na novou trajektorii role v Pulp Fiction. Následovaly autorský Pátý element, 12 opic a pro někoho možná jeho herecký vrchol – mysteriózní Šestý smysl. Willis najednou jen neskákal z mrakodrapů přivázaný na požární hadici, ale skvěle hrál.

Žánr akčního filmu však neopouštěl. Stihl Armageddon, který na chvíli napravil jeho skomírající komerční sílu. Filmy, kde hrál, utržily za čtyři dekády přes pět miliard dolarů.
Postupně ale zářil čím dál méně. Čtvrté a páté pokračování Smrtonosné pasti byla jen matným odleskem prvních tří a marným pokusem vzkřísit úspěšnou franšízu. V záplavě rolí a roliček se přehrál do stárnoucích mužů, kteří ochraňují své rodiny, komunity či dcery. Tady jeho role příznačně ladily s hvězdnou personou svědomitého milujícího otce pěti dcer. Ne náhodou zprávu o konci jeho kariéry oznámila právě ta nejstarší, Rumer.

Nemoc, kvůli níž Willis končí s herectvím, se jmenuje afázie. Jde o onemocnění mozku, při němž člověk ztrácí schopnost rozumět a mluvit. V dějinách kinematografie ale Willisův hlas zůstane. Yippee Ki Yay…