Šestatřicet hodin na vlastní kůži. Jak jsem jel na Ukrajinu v humanitárním konvoji

Minulou neděli jsme začali organizovat sbírku na pomoc Ukrajině. Moc mě potěšilo nadšení a rychlost, s jakou jste všichni přispívali.

Dárci přijížděli v jakoukoli denní či noční dobu a během tří čtyř dnů se nashromáždilo spacáků, dek, trvanlivých potravin, zimního oblečení a zdravotnického materiálu na plný kamion – v našem případě ještě o dva metry prodloužený. 

Odjezd jsme naplánovali na čtvrtek, a protože nás o dopravu svých darů požádal Pardubický kraj, přidali jsme ještě druhý kamion. Průjezd hranicemi měl pak být zcela hladký, protože i u pouhých dvou vozidel se může výprava už nazvat humanitárním konvojem, který jede podle mezinárodních uzancí – no prostě má jet jako dráha. A to že nám zajistí jak Pardubický kraj, tak další dlouholetí dobrodějové, kteří mají styky.

Aby všechno jelo jako po másle i z naší strany, osadili jsme každý kamion dvěma řidiči, kteří se budou v rámci systému střídat. Čtvrtý řidič nám chyběl a já jsem současně cítil veliký osobní dluh, tedy, že jsem „jel“ s dosavadními – od roku 2014 jednatřiceti kamiony pomoci – takříkajíc vždy jen hubou. Tak teď, když je situace historicky nejhorší, musím už vyrazit doopravdy!

Ve čtvrtek ráno 3. března bylo všechno podle plánu nachystáno. Na oznámený odjezd v 16:00 se s námi přišlo rozloučit asi pětadvacet lidí, kromě jiných i letohradský starosta, což potěší. Zdravíme véčky z paluby kamionů, troubíme, vlajky vlají, kolemjdoucí mávají, prostě paráda. Míň komfortně se zatím cítím já za volantem, protože ročně najedu s kamionem asi tak třicet kilometrů – a teď tohle! Navíc jsou dva typy strojů, ke kterým pociťuji respekt – první je cirkulárka, druhý motorová vozidla. 

První zastávka po deseti minutách jízdy na Třech Prdech nad Kalhotami ale není naštěstí kvůli mně – to jen Honza v druhém kamionu nemůže najít dokumenty pro celníky, co mu dala Martina. Za chvíli hlásí vysílačkou, že našel. Jedeme dál. V Horní Čermné se proti nám vyřítí náklaďák hlava nehlava. Tlačím se na krajnici, ale víc už nemůžu, jsme plně naloženi. To byl Doubínek! hlásí spoluřidič Lukáš, který se vyzná. V zrcátku vidím, že náklaďák musel zpomalit, a to ho naštve – a vysílačka zachrčí:

„Bravácký prasata! Myslíte si, že když jedete na Ukrajinu, tak si pojedete prostředkem silnice, že?!“

Tak, to bychom měli – a teď už to půjde dobře až na ukrajinské hranice, říkám si. A fakt že jo.  Ve tři ráno tam hladce dorážíme.

Čekal bych tu green lane, tedy speciální jízdní pruh pro kamiony s humanitární pomocí, ale nic takového. Klasická fronta. Aspoň že není dlouhá! Je v ní před námi jen pět kamionů. To půjde rychle – jsem jako obvykle optimista. Když se fronta za půl hodiny ani nepohne, jdu za regulovčíkem, který ji má ovládat, a prosím ho, aby nás pustil, že vezeme humanitární pomoc naléhavě potřebnou. Policajt je sice slušný a všechno slíbí – ale slibem nezarmoutíš. A tak si v první frontě, která se hýbe rychlostí dvacet metrů za hodinu, vyčkáme nesmyslné tři hodiny.

Budím telefonicky našeho nejzkušenějšího dobroděje Iva Dokoupila, který má styky na místech nejvyšších. Pošlete mně esemeskou čísla kamionů – velí Ivo. Posílám, ale stejně se nic neděje. Slováci střídají směny a hodinu a půl se tu nehne ani pírko. Pak pokračuje přísná nekompromisní procedura: vážit, razítkovat, pobíhat od jedné budky ke druhé. Navíc sami celníci v tom nemají jasno. Nakonec se omluví, že nás jednou procedurou prohnali zbytečně dvakrát. 

Je devět a po šesti hodinách na slovenské celnici jsme už propadli stockholmskému syndromu – to znamená, že soucítíme se svými trýzniteli – Slovákům ještě děkujeme a popojíždíme dvacet metrů na ukrajinskou celnici.

Tak, Slováci nás pořádně naštvali, ale teď uvidíte ten cvrkot a tu vděčnost na ukrajinské straně, hoši, říkám svým spoluřidičům. A volám Pardubickému kraji, že jsme už na Ukrajině, tak ať prozvoní styky a celníci nedělají problémy. Jenže styky ty i ty jsou na houby – celníci nás posílají od okénka k okénku, ukrajinista z Olomoucké univerzity, který nám překládá, potvrzuje, že tomu celníci nerozumějí sami a že jejich příkazy si odporují.

Razítka, podpisy, talony, pětkrát zapisují do počítače to samé a po všech zápisech se nás zase ptají na to stejné. Personál celnice hraje přitom zdrcující přesilovku: Na nás asi patnáct řidičů je tu na směně nejméně třicet celníků a deset vojáků. Vojáci jsou na rozdíl od zapšklých celníků borci – po chvíli se skamarádíme, klepeme si na ramena a o celnících nám říkají, že to jsou blbci. Ukrajinskou celnici opouštíme asi o půl dvanácté našeho času – ve srovnání se Slováky jsme tam strávili polovinu času. 

Sečteno, podtrženo: i s nakládáním druhého kamionu v České Třebové a dvěma povinnými přestávkami jsme dopravili dva humanitární kamiony z Jablonného na ukrajinskou hranici za jedenáct hodin a na celnicích – kde by normální rozum velel humanitární náklady nechat pouze projet – jsme strávili dalších bezmála devět hodin (přitom vám samozřejmě běží čas na kartě řidiče, takže hned jste nepoužitelní a musíte dělat povinný devítihodinový odpočinek). A to samé v bleděmodrém se opakovalo odpoledne, když jsme se prázdní vraceli domů. Abych vlastně nezapomněl – navečer nás ještě Slováci pro jistotu s prázdnou soupravou navíc zrentgenovali. Jestli prý nevezeme nějaký kontraband…

Frustraci, které se po takovémto zupáckém a zoufale neefektivním jednání nevyhnete, nám naštěstí spravili prostí Ukrajinci. Vykládali jsme nakonec v Mukačevu, kdysi známém Podkarpatském městě Československé republiky. Je to asi padesát kilometrů od hranice a vede tu cesta široká, nicméně díra na díře. Kromě všudypřítomných ukrajinských vlajek a billboardů s nápisem „Russkij vojennyj korabl, idi na chuj!“ („Ruská válečná lodi, jdi do prd*le!“) byste nepoznali, že je země v kruté válce.  

Ve skrytu duše jsem se už bál, že budeme vykládat sami, ale naštěstí to proběhlo úplně jinak. Vrhlo se na nás jako mravenečci nejméně třicet lidí, a tak za hodinu jsme odjížděli. Ještě jsem si stačil popovídat se starším pánem – inženýrem, který pracoval dvanáct let v Praze a přišel morálně povzbudit Čechy, co vozí pomoc. Pak už jen vzájemná objetí a společná fotka.

Na slovenské straně ve Vyšném Nemeckém je vybudován celkem slušný provizorní tábor s vyhřívanými stany jako první záchytné ubytování pro uprchlíky. Můžu – aspoň jako pozorovatel zvenčí – zúčastněné pochválit, že tu vládne na pohled celkem obstojný pořádek, pracují tu v součinnosti dobrovolníci i policisté a zdá se, že tu funguje organizace systému,  včetně odtahu odpadků. Jak jsem při našem čekání pozoroval, protočí se tu za hodinu tak asi pět nebo šest velkokapacitních patrových autobusů, které průběžně odvážejí matky s dětmi na další místa.

Součástí našeho konvoje byl také Petr Bodlák s Fordem Tranzit a osmi volnými místy pro všechny případy. Nakonec se to ukázalo jako dobrý počin a do Česka jsme tak v pátek večer odváželi dvě matky se třemi dětmi. Ukrajinka Katarina s roční holčičkou utíká za manželem Ivanem, který pracuje v Pardubicích, takže nebyl problém se s ním domluvit. Obě jsme mu předali v noci v Mohelnici. Druhá paní, Erika, je Japonka, která se vdala za Ukrajince, bydlí v Kyjevě, a když bomby začaly padat na domy v jejich těsném sousedství, nezbylo jí, než se dvěma holčičkami – dva a čtyři roky – sednout na poslední ještě odjíždějící vlak směr Západ a doufat, že se protlučou do Prahy a pak se přes japonské velvyslanectví dostanou do Ósaky k dědečkovi a babičce. Manžel narukoval. Eriku jsem vzal s dětmi k nám, ráno jsme ji zavezli podle přání do Prahy do hotelu, kde čeká na nejbližší možnost odletu.

Tak, když vidím, co se děje, mám obavy, abychom tím vším ustupováním Putinovi za chvíli neutíkali my sami. Za Ukrajinu se dnes nikdo – včetně nás – vojensky angažovat nechce. 

Kdo se bude angažovat za nás, až Putin prohlásí, že nechce nic víc než návrat do roku 1989 = aby pod něj zase spadly všechny tehdejší sovětské satelity. Myslíte si, že při strašpytlovství, kterého jsme dnes součástí také MY, potom půjde zbývající Západ bojovat za NÁS?