Na sedmerých zimních olympijských hrách vybojovali čeští sportovci celkem devět medailí. Tu první vybojovali v roce 1998 hokejisté. Po nich v posledních dvaceti letech uspělo ještě pět jednotlivců. Cestu k těmto triumfům připomínají jejich vzpomínky.
Hokejisté
Před zimními olympijskými hrami v roce 1998 v Naganu byla zámořská NHL přerušena, a tak se otevřely dveře pro všechny špičkové světové hokejisty. Začalo se mluvit o turnaji století. Český tým s 12 evropskými a 11 hráči z NHL mezi kandidáty na medaile nepatřil, ale pod taktovkou trenéra Ivana Hlinky měla v sobě skvělá parta obrovskou sílu. A navíc Dominik Hašek v brance často až neuvěřitelnými zákroky dodával mužstvu pohodu. Hlavně jeho zásluhou lidé fandili doma i v práci, v hospodách i u obřích obrazovek na náměstích, děti nechodily do školy, auta se zahalila do vlajek. Po návratu zlaté výpravy do Prahy následovalo úžasné přivítání na Staroměstském náměstí.
Hašek na turnaji pochytal 129 ze 135 střel a na historicky druhý Vítězný únor nikdy nezapomene.
„Hrál jsem v Buffalu a v Kanadě se před olympiádou mluvilo o tom, že jejich tým se o prvenství utká s Američany. Určité šance se dávaly Rusům, zato na český tým mířil i názor, že má podobnou šanci jako bobisti Jamajky. Ani v našem mužstvu nikdo neměl přehnané očekávání, jen v tichosti jsme toužili po úspěšném vystoupení.
Po výhrách v základní skupině 3:0 nad Finskem, 8:2 nad Kazachstánem a smolné porážce 1:2 s Ruskem nás ve čtvrtfinále čekal favorizovaný tým Spojených států. V první třetině byli Američané lepší a zaslouženě vedli 1:0. O přestávce jsme si řekli, že musíme začít hrát hokej, a ne se na hráče soupeře jen koukat (úsměv). Američané sice dál pokračovali v nebezpečných útocích, ale góly znamenající vítězství 4:1 jsme dávali my. Musím přiznat, že v žádném jiném utkání jsem si tolik nezachytal. A pomohlo nám i štěstí, kterému jsme však šli naproti.
Semifinále s Kanadou, která měla vynikající obranu, bylo obrovské drama. V 50. minutě jsme se gólem Šlégra ujali vedení, ale pouhou minutu před koncem zápasu jsme inkasovali trochu náhodný gól. Kanaďany to povzbudilo, v prodloužení měli dvě velké šance, ale jejich tlak jsme přežili a ke slovu se dostaly nájezdy. Hned prvním a nakonec jediným úspěšným exekutorem byl Reichel. Obrovská radost, brána k finálovému souboji se otevřela. A soupeřem bylo Rusko, které mělo hvězdnější sestavu než Kanada s famózním Gretzkým. Přesto jsme si věřili. Beránek nastřelil tyčku a byly i další možnosti ke skórování. Ve 49. minutě po střele Svobody jsme se konečně mohli objímat a znovu pak po závěrečném hvizdu sudího. Stal se hokejový zázrak.“
Zbývá jen dodat „zlatá jména“ z velkého finále: Hašek – Šmehlík, Šlégr, Hamrlík, Svoboda, Špaček, Kučera – Jágr, Růžička, Straka – Ručinský, Reichel, Lang – Moravec, Dopita, Beránek – Hejduk, Patera, Procházka.
Aleš Valenta
V roce 2002 na olympiádě v Salt Lake City tento akrobatický lyžař nejprve z kvalifikace postoupil do elitní dvanáctky a v prvním finálovém kole ho získané body zařadily na páté místo. Ve druhém kole pak jako první na světě předvedl trojité salto s pěti vruty a skočil na nejvyšší příčku.
„Protože při letu vzduchem se nepříjemné sluníčko schovávalo za mraky, tak jsem se pro tento skok rozhodl,“ prozradil Valenta. „Po dopadu jsem už věřil v medaili, ale k té nejcennější měl blíž po prvním kole vedoucí Američan Begoust. Skákal až po mně, ale nedařilo se mu. Můj skok nebyl bez chyb, byl jsem však moc rád, že se mi podařilo předvést něco nového. Po čtvrtém místě na předchozí olympiádě v Naganu jsem začal přemýšlet o pěti vrutech, ale často trvá dlouho, než člověk dosáhne něčeho, co je na světě nejtěžší. Před odletem do Salt Lake City jsem už dvakrát v tréninku a jednou v závodě po tomto vydařeném skoku přijímal gratulace. Na olympiádu jsem však jel především s přáním představit se kvalitním výkonem, což se mi podařilo. A snad jsem i pomohl k tomu, aby se tento sport zase posunul. V tom vidím největší hodnotu.“
Kateřina Neumannová
V italském Pragelatu si 24. února 2006 tato běžkyně na lyžích dojela v závodě na 30 kilometrů ve svém posledním vystoupení pod pěti kruhy pro první zlatou medaili. Na tuto chvíli čekala od své první olympijské účasti v roce 1992 dlouhých 14 let, ve své sbírce měla čtyři stříbrné kovy a jeden bronzový. Vzpomínka na pohádkový závěr jejího běhu ji nikdy neomrzela.
„Den před startem mi nebylo dobře, trápila mě viróza a bolely svaly. Přesto jsem si řekla, že pojedu. Byla jsem vyrovnaná, nelze říci, že sebevědomá, ale v pohodě. Držela jsem se v popředí, avšak v polovině závodu těsně přede mnou upadla Italka Paruzziová a já jsem ji jen instinktivně překročila. Kdybych přes ni upadla, tak už by asi bylo po naději na pěkné umístění. Když se později vytvořila vedoucí čtyřčlenná skupinka, tak Ruska Čepalovová a Polka Kowalczyková nasadily doslova vražedné tempo. Norka Steiraová mu nestačila a já, i když jsem jela na 110 procent, tak v posledním stoupání jsem za nimi prožívala vůbec nejhorší chvíle. V dlouhém sjezdu mně pomohly skvěle připravené lyže, ale ještě 250 metrů před cílem jsem nevěřila, že je předjedu. Najednou však přišel okamžik, kdy jsem se rozhodla, že se o to pokusím. Zdálo se mi totiž, že naráz jako by stály, a můj pokus se vydařil. Byly to nejkrásnější metry tohoto závodu. Za cílem jsem vyčerpáním upadla a vzápětí ke mně přiběhla dvouapůlletá dcerka Lucie. Když jsem ji vzala do náruče, tak se mi z očí koulely slzy nevýslovného štěstí, stejně jako potom na stupních vítězů při státní hymně.“
Martina Sáblíková
V roce 2010 ve Vancouveru vybojovala tato rychlobruslařka dvě zlaté medaile a stala se tak první českou sportovkyní, které se to na zimních hrách podařilo. V závodě na 3 km byly pro ni největší hrozbou Němka Beckertová a Kanaďanka Grovesová, ale ztrácely na ni už v polovině trati. Vynikající jízdu předvedla Nizozemka Wüstová, měla náskok 1,5 vteřiny, ale doslova zběsilé tempo neudržela.
„Podařilo se mi předvést něco, na co jsem měla. Svým časem jsem vytvořila rekord dráhy, ale po projetí cílem jsem byla ještě víc nervózní než v závodě. Svou jízdu mělo totiž před sebou ještě šest soupeřek. Jednou mi medaile unikla o tři setiny vteřiny, takže jsem věděla, co se může stát. Je to splněný sen, moc jsem si přála dojet pro svoji první zlatou olympijskou medaili, ale nevěřila jsem, že mi to vyjde hned v ‚trojce‘“ přiznala Martina.
V závodě na pět kilometrů byla považována za favoritku, ale aby překonala výtečný čas Němky Beckertové, musela jet na doraz. „Nebyla jsem zdravotně fit, nachlazení jsem léčila ibalginem a snažila se být v teple. Chtěla jsem však bojovat o druhé zlato, což zvyšovalo moji nervozitu. Poslední tři kola byla doslova strašná, hrábla jsem si až na dno svých sil. Kdybych musela pokračovat ještě sto metrů, tak bych to už nezvládla. Dojela jsem úplně vyčerpaná, ale šťastná, že se mi to s náskokem 48 setin vteřiny podařilo. V obou závodech mi moc pomohli diváci,“ netajila po projetí cílem.
O čtyři roky později v Soči se Martině na pětikilometrové trati podařilo zlato z Vancouveru obhájit, když Nizozemku Wüstovou nechala za sebou o 2,74 sekundy. „Když jsem ráno odcházela z pokoje, tak jsem stříbrné medaili ze závodu na tři kilometry slíbila, že jí přinesu zlatou sestřičku, ale v početné divácké kulise jsem byla dost nervózní. Trenér Novák se mě snažil uklidňovat slovy, že mám na to, abych byla rychlejší než do té doby vedoucí další výborná Nizozemka Kleibeukerová,“ vrátila se Martina k situaci před startem. „Ve velkém vzájemném souboji s Nizozemkou Wüstovou jsem zpočátku jela za ní, ale necelá čtyři kola před cílem jsem ji předjela a strojovým tempem pak náskok zvyšovala až na bezpečný odstup téměř tří sekund. A pak jsem se jen štěstím a dojetím mlčky objímala s maminkou, tátou, bratrem, babičkou a dědečkem, kteří sledovali moje vystoupení přímo v Adler Areně.“
Eva Samková
Ženský snowboardcross patřil v roce 2014 v Soči této české reprezentantce, která v každé své jízdě vedla suverénně od startu až do cíle. S vlky vykreslenými na helmě před každou jízdou zacvakala zuby jako psovitá šelma, ale hrůzu naháněla soupeřkám spíš svými výkony. Lákavé vůni zlata jim nedávala ani přičichnout.
„Nejtěžší bylo semifinále, kdy jsem přeletěla doskok a myslela, že nedojedu. Ve finále jsem chtěla získat co největší náskok, abych si mohla přibrzdit před poslední klopenou zatáčkou,“ popisovala svou taktiku. „Po projetí cílem jsem se nejdřív poroučela k zemi, potom zahodila prkno a začala radostí běhat. Když jsem se však rozhlédla kolem sebe, tak mě zarazilo, že jsem neviděla nikoho v bílých svršcích, které česká výprava v Soči oblékala. Vzápětí však následovala bouře nadšení. Všichni si totiž obrátili bundy naruby, protože jejich podšívka byla zlatá. Na stupních vítězů jsem si při státní hymně říkala, že je to odměna za pět let náročného tréninku a ještě víc let práce mého týmu. Po návratu domů jsem měla denně několik akcí a přijímala různé dary. Tím největším byl v mém rodišti ve Vrchlabí kůň Pepíno. Hned jsem se na něm svezla, ale nejdřív jsme ho půl hodiny honili,“ dodala se smíchem.
Ester Ledecká
Báječné! Úžasné! Neuvěřitelné! Jen těžko se hledají i ty nejvýraznější superlativy nad jejím triumfem v superobřím slalomu před čtyřmi lety na olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu, v němž šokovala celý lyžařský svět. Když se se startovním číslem 26 rozjela, tak nejzářivější trio Veithová, Weiratherová a Gutová jen čekalo na potvrzení svého medailového umístění. Ledecká se sázkovým kurzem na prvenství 100:1 skvěle začala a na druhém mezičase vedla s náskokem 18 setin vteřiny. Nikdo však nevěřil, že Češka toto fantastické tempo vydrží, a přece se stalo to, co nikdo nečekal. Ester projela cílem o setinu vteřiny rychleji než Rakušanka Veithová, která už předtím přijímala gratulace k obhajobě zlata, mj. i od předsedy Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha.
„Když jsem projela cílem, tak při pohledu na výsledkovou tabuli jsem si řekla, že to není možné, že je tam nějaká chyba a čas i pořadí se určitě změní. Taky mě napadlo, že jsem možná neprojela jednu branku. Ani při hymně jsem stále nechápala, co se mi podařilo, jak je to možné. Vždyť hned několik lyžařek mělo oprávněné medailové ambice. Nečekaného úspěchu jsem dosáhla zásluhou celého mého týmu, jen jsem plně respektovala všechno, co mně poradil trenér Ondřej Bank. Jinak jsem slyšela spoustu chvály na moji jízdu, která však bezchybná nebyla. Poslední skok mě dokonce trochu rozhodil, upadla jsem na patky a myslela, že skončím na zadku. Naštěstí jsem to však ustála. V představách bylo umístění kolem 15. příčky, a proto také na tiskové konferenci jsem si nesundala brýle, protože jsem na zlaté vystoupení nebyla připravena a ráno jsem si neudělala make-up,“ smála se lyžařská královna, jejíž vítězství označily světové agentury za jedno z největších překvapení celé olympijské historie.
Po senzaci v lyžařském super G pak dokázala zvítězit i v paralelním slalomu na snowboardu a stala se tak první ženou, která na olympiádě získala v odlišných sportech dvě zlaté medaile. Zahraniční odborníci hovořili o zázraku, zatímco Ester reagovala s úsměvem, že se jí prostě daří jezdit na sněhu z kopce dolů. Před olympiádou vyhrála pět ze šesti závodů a na hrách potvrdila pozici největší favoritky. Po třech vítězných vystoupeních ji ve finále čekala výborná Němka Jörgová. Česká hvězda počáteční mírný náskok postupně zvyšovala a dojela si i pro druhý triumf. „Byla jsem nesmírně šťastná, že se mi podařilo dosáhnout toho, co se ode mne čekalo,“ netajila svoji velkou radost. „Přechod z lyží na prkno však nebyl jednoduchý. Během týdne jsem několikrát spadla a teprve v den závodu jsem se cítila jako snowboardistka. S potřebnou sebedůvěrou jsem předváděla to, co jsem natrénovala. A ono to vyšlo! Dokud mně bude bavit jezdit na lyžích i na prkně, tak nemám důvod s tímto obojživelnictvím přestat. Což platí i pro letošní olympiádu,“ zdůraznila Ledecká.
