V sobotu kolem poledne jsem dočetl skvělý román Slavnost bezvýznamnosti od Milana Kundery. A asi vlivem synchronicity, jak už se to velkým dílům stává, se románu okamžitě dostalo aktualizace v mikrosvětě. Prezident Miloš Zeman pronesl "Vánoční poselství", ve kterém se opřel do kdekoho, mimo jiné do kolegů Honzy Štětky, Erika Taberyho z Respektu a do mě. Jako že jsme opovrženíhodní a tak dále. Kundera by zajásal hned v několika ohledech.

Poprvé: pan prezident pronášel jména v plurálech: "Taberyové, Honzejkové". Přesně jako Miloš Jakeš na Červeném Hrádku a před ním rudoprávní ideologové, pokoušejíce se bojovat s postupujícím vědomím vlastní bezvýznamnosti gramatickým zmnožením nepřátel, jimž čelí, a jejich sestavováním do jakýchsi imaginárních šiků. Smutné potvrzení intelektuálního směřování hradního pána.

Podruhé: strach pana prezidenta z postupující bezvýznamnosti byl patrný z toho, že si nedá s kopáním kolem sebe pokoj ani o Vánocích. Milan Kundera ve svém románu v odkazu na filozofa Arthura Schopenhauera píše, že kde postupně mizí vůle, mizí i stavba světa, kterou se dotyčný pokoušel společnosti vnutit. Z původního demiurga se stává směšná figurka. Pan prezident tuší, že se mu to děje. Že jeho vůle je už příliš slabá na to, aby skrze rozeštvávání modelovala tvar české společnosti a on na tom patřičně politicky vydělával. Prostě že život je už jinde. Útoky na oponenty i v době Vánoc, kdy i na válečných frontách dvacátého století býval klid, značí, že se přicházející bezvýznamnosti děsí víc než čehokoli jiného. A zoufale křičí "ještě ne, ještě ne".

Potřetí: slavnost bezvýznamnosti samozřejmě vztahuji i na sebe. Zvýznamnění skrze paniku neodvratně zbezvýznamňovaného nemá žádný význam. Je to čirá historická ironie. Útok pana prezidenta nicméně dokazuje, že v Hospodářských novinách, Aktuálně, Respektu a dalších na vládě a Hradu nezávislých médiích pracuje spousta skvělých novinářů, kteří precizně rozkrývají brikule moci. A postupně tím přivodí její zasloužený propad do knih - Milan Kundera promine - ne přímo smíchu, ale určitě zapomnění.