Svěřte mi peníze na 45 dní a já vám je zhodnotím o 50 procent. Nabídka, kterou svým bostonským známým a následně široké veřejnosti dal na konci roku 1919 italský přistěhovalec Charles Ponzi, byla lákavá o to víc, že k ní přidal snadno pochopitelný příběh, jak peníze na výplatu tak štědrého úroku vydělá. Využije chaosu, který v mezinárodním poštovním systému nastal s první světovou válkou a s rozvratem měn evropských států.

Ponzi se totiž náhodou, při jednom ze svých krátkodobých podnikatelských pokusů, dozvěděl o existenci takzvané mezinárodní odpovědky. Tedy poukázky, kterou odesílatel zaplatí adresátovi v cizině odpověď. Šlo o relativní novinku, zavedenou v roce 1907 s cílem zjednodušit poštovní styk mezi partnery v různých státech. Před velkou válkou, ve světě stabilních měn podložených zlatem, byl systém vyvážený. Nástup vysoké inflace v poražených, ale i vítězných evropských státech však způsobil, že v Americe byly mezinárodní odpovědní kupony náhle mnohonásobně dražší než za oceánem. Fungovaly přitom naprosto stejně. Nápad levně je v Evropě skoupit a prodat v Americe za silné dolary zaručující astronomický zisk − tedy řečeno finančnickou terminologií provést arbitrážní obchod − byl neodolatelný. USA jsou přece plné přistěhovalců, kteří si dopisují se starou vlastí, odbyt je tak zaručen. Chce to ale kapitál.

K jeho získání posloužil právě slib vysokého úroku. Ponzi v Bostonu založil společnost s honosným názvem Securities Exchange Company a za první měsíc získal klienty ochotné investovat celkem 1800 dolarů. Po pár týdnech je vyplatil i se ziskem. Za tak krátkou dobu samozřejmě nedokázal zorganizovat nákup poštovních cenin a prodat je v Americe. Síť zprostředkovatelů, kteří pro něj balíky odpovědních kuponů v Evropě skupovali, existovala jen v Ponziho fantazii. Nevadí. Při nedostatku zisku z reálných obchodů na výplatu prostě použil vklady dalších zájemců o štědrý úrok.

Zpráva o snadno vydělaných penězích se rychle šířila a lákala další zájemce. Ponzi přitom osvědčil skvělý smysl pro psychologii. V ní, nikoli ve finančnictví, opravdu vynikal. Uvědomil si, že na své potenciální oběti nesmí příliš tlačit. Vžil se do postavy vytíženého investičního experta, který sice se známými rád pohovoří o svém bohatství, ale nejde do detailu. Na to ani nemá kdy, vždyť musí na schůzku s důležitými "klienty". Návnadu v podobě snadné cesty k bohatství stačilo jen letmo ukázat, chamtivec se už zakousne sám.

A proč by to nebylo možné?

Závratný vzestup Italoameričana Ponziho, který z vlasti odešel v roce 1903 v jednadvaceti letech a na americkou pevninu vstoupil s dvěma dolary a padesáti centy v kapse (zbytek úspor prý během cesty přes Atlantik prohrál), se odehrál v přelomové době. Svět se zotavoval ze světové války a tu Amerika z ekonomického hlediska jednoznačně vyhrála. V "zemi neomezených možností" se hlásila o slovo éra, která dostala přízvisko "divoká dvacátá léta". Amerika byla v pohybu, měnila se politika, v rychlém tempu se mezi lidi dostávaly technické vymoženosti umožňující pohodlný životní styl a nabízející i řadu příležitostí ke zbohatnutí. Životní standard rostl a prosperita už měla vydržet napořád. Vše se zrychlilo, i pohyb peněz a tvorba majetku. Noviny plnily příběhy o nebojácných podnikatelích, kteří se ze skromných začátků vypracovali mezi smetánku. Kdo by se staral o drobné. Když podnikat, tak ve velkém.

Profesor žurnalistiky na Bostonské univerzitě Mitchell Zuckoff v knize o Ponzim nesoucí podtitul Skutečný příběh legendy finančnictví ilustruje náladu té doby historkou o prodavači stroje, který s využitím speciálního papíru dokáže zduplikovat bankovky. Při připravené prezentaci vše fungovalo, z jedné stodolarovky byly dvě. Když šťastná majitelka chtěla večer proces zopakovat − dříve nesměla balík ani rozbalit, prodejce jí nakukal, že denní světlo by znehodnotilo speciální papír −, zjistila, že za víc než pět set dolarů (suma tehdy postačující na koupi auta) dostala jen dřevěnou bedýnku. Obrátila se na policii. Ne kvůli tomu, že naletěla nesmyslné historce. Podle novinového podání podvod spočíval v tom, že prodejce měl jeden skutečný "duplikátor" na demonstraci funkce, ale kupcům dodal atrapu. Kdyby jim předal ten "pravý", vše by bylo v pořádku.

Proti tomu byl Ponziho byznysplán racionalita sama. Drobnosti, jako že vycházející hvězda podnikatelského světa má za sebou několik pobytů ve vězení a že financím rozumí jen povrchně, byly tajemstvím. Byl ve správné době na správném místě. I síť obchodních zástupců nakonec vytvořil. Ovšem ne ke skupování poštovních cenin, ale k nabírání nových klientů toužících zhodnotit své peníze. Za to dostávali štědrou desetiprocentní provizi. To bylo dost na to, aby si mnozí prodejci najali "podzprostředkovatele", kteří pracovali za pětiprocentní odměnu. Spontánně tak vzniklo cosi na způsob dnes známého multilevel marketingu.

Securities Exchange Company otevírala na východním pobřeží USA v rychlém sledu nové a nové pobočky a na vrcholu mánie měla na 40 tisíc klientů. V červnu roku 1920 už suma, kterou klienti Ponzimu svěřili, překročila 2,5 milionu dolarů. V polovině roku lidé do poboček nosili milion dolarů týdně. O pár týdnů později už to byl milion denně. Jeden tehdejší dolar přitom měl sílu třinácti dnešních.

Lidé zastavovali své domy a přicházeli za Ponzim s životními úsporami. Uvádí se, že výnosy zlákaly i velkou většinu bostonského policejního sboru. Pokračující vyplácení úroků kolotoč dál roztáčelo. Co začalo jako investiční příležitost pro pracující třídu, najednou zajímalo i společenskou smetánku. Většina lidí výnosy reinvestovala, což Ponzimu na čas usnadňovalo život, ale pyramida dluhů se vršila o to rychleji.

Novopečený finanční magnát si užíval životního stylu dosažitelného jen těm nejbohatším. Koupil si třeba nejdražší dostupný vůz (za částku postačující na pořízení dvaceti proslulých fordek modelu T) a ještě ho o mnoho tisíc dolarů přeplatil. Jinak by se k limuzíně vyrobené původně pro jiného zákazníka nedostal.

V divokých dvacátých letech bylo možné skoro vše, ale Ponzi se i z nich vymykal. Noviny Boston Post ho označily za "největšího Itala", což skromný finančník odmítl s tím, že Kolumbus a Marconi jsou významnější. Na to mu jeden z příznivců odpověděl: "Ale Charlie, vždyť ty jsi objevil, kde jsou peníze."

Pochybovači existovali, ale Ponzi se uměl bránit stylem, jaký by mu nedávno zkrachovalý fintech Wirecard mohl závidět. Ten novináře upozorňujícího na finanční nesrovnalosti "jen" obvinil ze spekulací na pokles, Ponzi v podobné situaci vysoudil tučné odškodné za pomluvu.

Pád a věčná sláva

Konec se však blížil. Odstartovalo ho zjištění novinářů, že Ponzi má za sebou několik let v kanadském vězení. Konečně si také lidé začali uvědomovat nestvůrné rozměry celého podniku. Kdyby Securities Exchange Company za vybrané peníze opravdu kupovala poštovní kupony, potřebovala by na jejich přepravu do USA loď velikosti Titaniku. Posměch však není namístě, vždyť to není ani čtvrtstoletí, co jedna velká a tehdy polostátní česká banka zaměřená na byznysovou klientelu byla ochotna financovat tak velký obchod s obilím, že by na nakoupenou komoditu nebylo v regionu ani dost vagonů. Podvod ji stál miliardy.

Ponzi skončil už v srpnu ve vězení a na začátku listopadu 1920 se dostal k soudu. Tam se na nátlak manželky přiznal, aby se vyhnul doživotnímu trestu. Dostal pět let. Den nato se Američané poprvé z rádia dozvěděli, kdo se stal novým prezidentem. Premiérově ho ve všech státech volily také ženy. Ale do titulků se dostal i král podvodníků.

Ponziho proslulost byla taková, že dal jméno celé rodině fiktivních investic postavených na tom, že výnosy se platí z peněz nových klientů. Za sto let byla takových celá řádka. Mezi nejproslulejší patří pozdní léta sirkového krále Ivara Kreugera či desítky let budovaná pyramida Bernieho Madoffa, který tak utopil na 17 miliard dolarů a vysloužil si 150 let vězení. Přes všechnu primitivnost se "Ponziho schéma" stále vrací. A dokud se lidé dají omámit pozlátkem snadného zisku, vracet se bude i dál.