Nizozemsko nese část viny na masakru ve Srebrenici, rozsudek potvrdil tamní Nejvyšší soud

Nizozemský Nejvyšší soud v pátek podpořil rozsudek soudů nižší instance, podle něhož nizozemský stát nese část viny na masakru ve Srebrenici v roce 1995. Soud tak dospěl k jinému názoru než jeho generální advokát, který v lednu verdikt označil za "iracionální" a řekl, že "jej nelze podpořit".

Odvolací soud v Haagu před dvěma lety potvrdil rozsudek soudu první instance z roku 2014, který konstatoval částečnou vinu Nizozemska. Podle tohoto verdiktu je stát zodpovědný za více než 300 muslimských (nyní bosňáckých) mužů, jejichž deportaci z takzvané bezpečné zóny OSN do rukou bosenskosrbských jednotek umožnili nizozemští vojáci.

Nejvyšší soud v pátek dospěl k závěru, že nizozemské mírové síly mohly muslimským mužům povolit, aby zůstali v bezpečí základny, a že jejich vydáním do rukou bosenskosrbských jednotek je vystavily možnému týrání či zabití.

"Nizozemští vojáci vydáním 350 mužů jednali nezákonně," konstatoval podle agentury Reuters Nejvyšší soud. "Vzali těmto mužům šanci zůstat mimo dosah bosenských Srbů," zdůraznil.

Dobytí enklávy Srebrenica srbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8000 lidí se stal v roce 1995 jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou, pád jedné ze šesti bezpečných zón OSN ale všechny šokoval. V enklávě sloužili nizozemští vojáci.

Vojáci pod velením generála Ratka Mladiče vstoupili do Srebrenice 11. července 1995. Sám Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je "v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar". Uprchlíkům jen o pár hodin později rozdával chléb a říkal: "Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí."

Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 tisíc lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství.

Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu.

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které by mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.

Srbské jednotky vstoupily do města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli.

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 tisíc lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i letos.

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.

Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Až na 20 let skončili ve vězení například členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) - se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Letos v březnu Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (nástupce ICTY) vyměřil Karadžićovi i v souvislosti se Srebrenicí doživotí. Doživotní trest si již dříve kvůli masakru vyslechli tři bosenskosrbští důstojníci - Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara. Na definitivní verdikt čeká Mladić, v první instanci odsouzený též na doživotí. Někteří lidé, kteří jej blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil.