Před více než deseti lety jsem stál před desetimetrovou sochou horníka Alexeje Stachanova ve městě na východě Ukrajiny, pojmenovaném po tomto legendárním úderníkovi.

Můj průvodce, hornický odborář Nikolaj, při pohledu na sochu, u které leželo pár květin, jen rezignovaně mávl rukou. Více než polovina šachet z dob Sovětského svazu byla zavřená a horníci už dávno nebyli tou privilegovanou kastou, která za svou nebezpečnou práci dostávala na tehdejší poměry nadprůměrné platy. Tehdy jsem ale netušil, že ani příběh samotného Alexeje Stachanova vůbec není jednoznačný.

"Kdybych mohl jen rubat a neztrácet čas stavěním podpěr, tak ty vaše normy hravě překonám," měl jednou říct mladý horník, původem z ruské Orlovské gubernie. Tím okamžitě zaujal předsedu komunistické organizace dolu "Centralnaja-Irmino" Konstantina Petrova. Psal se totiž rok 1935, represe už pomalu začínaly a Petrov velmi citlivě vnímal, že jeho důl je považován za jeden z nejhorších na Donbase. Odtud byl jen malý krůček k obvinění ze sabotáže.

Za rekord grošáka

V noci z 30. na 31. srpna se do dolu spustil Alexej Stachanov spolu se čtyřmi pomocníky, kteří stavěli podpěry a odváželi vyrubané uhlí. Kvůli pokusu o rekord musela být zastavena práce celé šachty. Proti tomu protestoval ředitel dolu Josif Zaslavskij, který se obával, že šachta kvůli tomu nesplní plán. Nebylo mu to ale nic platné. Pod zemí byl také komunistický předák Konstantin Petrov a redaktor místních novin Kadijivskij rabočij. Stachanov, který se mohl soustředit jen na svou sbíječku, svou denní normu splnil již za 40 minut. Do konce směny vyrubal 102 tun uhlí, což znamenalo čtrnáct denních norem.

Následujícího dne stranický výbor šachty rozhodl, že Stachanov dostane prémie ve výši měsíčního platu, během týdne zařízený byt s telefonem, bezplatné vstupné v místním klubu na všechny projekce filmů a divadelní představení. Krom toho měl právo také na bryčku s kočím. Stachanov sice žádal o bílého koně, ale našli mu jen grošáka. Podstatnější bylo, že článek o jeho údernickém činu se "náhodou" dostal na stůl národnímu komisaři průmyslu Sergovi Ordžonikidzemu, který čelil velkému tlaku Stalina na zvýšení tempa industrializace. A o pár dní později vyšel článek o Stachanovově rekordu v centrálním deníku Pravda.

Hlavním vítězem ale byl komunistický tajemník Petrov. Kvůli svému odporu vůči pokusu o rekord byl zatčen ředitel dolu Zaslavskij a zmizel v gulagu, kde zahynul. Některé zdroje tvrdí, že byl popraven jako sabotér. Novým ředitelem se stal právě Konstantin Petrov. Mimochodem, Stachanovův výkon již o čtyři dny později překonal jeho kolega Miron Djukanov s výkonem 115 tun a absolutní rekord držel od počátku roku 1936 s těžko uvěřitelným výsledkem 607 tun Nikita Izotov z konkurenčního dolu v doněcké Horlivce. Jenže jejich jména znali jen opravdu pečliví čtenáři tisku. Pro roli hlavního hrdiny si už sovětská propaganda vybrala Alexeje Stachanova.

Jeho jménem bylo pojmenováno celé hnutí dělníků rekordmanů. Na jeho prvním sjezdu v listopadu 1935 vystoupil sám generální tajemník Josif Stalin s frází: "Žijeme lépe, soudruzi, žijeme veseleji. A když se žije vesele, tak práce jde lépe od ruky. Kdyby se nám žilo špatně, nevesele, tak by nebylo žádné stachanovské hnutí." Z memoárů víme, že projev četli i vězňům v gulagu.

Zbývá vám ještě 60 % článku

Co se dočtete dál

  • V článku se dále dočtete:
  • Excesy oslavovaného úderníka.
  • Kdo byl příčinou toho, že Stachanovovi skončil sladký život.
  • Jak na něj dnes vzpomínají pamětníci.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se