Z volební neděle pod Alpami lze vyvodit důležité závěry týkající se mezinárodní i domácí politiky. V obou případech se týká posunu příští vládní koalice doprava, v prvním bodě co se týče například názoru na politiku vůči imigrantům, ve druhém co se týče třeba výše daní a zjednodušování všemožných regulí.

Nejdůležitější lekci je však třeba hledat ve způsobu, jakým lidovci a svobodní uspěli. Protože první z nich ještě letos na jaře směřovali k historickému propadu na třetí místo a po neděli slavili zaslouženou výhru. Svobodní sice ještě nevědí, zda je po dopočítání korespondenčních hlasů nečeká sešup z druhé na třetí pozici. Ale jejich vůdce Heinz-Christian Strache může svým stoupencům vzkázat, že stranu, která už před sedmnácti lety s lidovci ve vládě byla, ale neuspěla, nyní opět dostane k ministerským křeslům a že pokud se jejich lidovecká konkurence zvedla, tak jen proto, že opisovala od svobodných.

Obě strany, které s velkou pravděpodobností sestaví budoucí koalici, každá po svém předvedly, že klíčem k úspěchu je změna. Lidovce jednatřicetiletý dosavadní ministr zahraničí přinutil jednak převzít některá témata svobodných, ale s tím, že jeho strana nejen o problémech imigrace mluví, ale dokáže je také řešit. Pro Rakousko totiž přistěhovalci, na rozdíl třeba od Česka, představují nanejvýš reálný a ne virtuální problém, protože jich počítáno na počet obyvatel přijalo více než tolik připomínané Německo. Již delší dobu po zkušenostech z důsledků z války v bývalé Jugoslávii má propracovaný systém, který neumožňuje vznik a růst míst s koncentrací uprchlíků, ale že jsou rozmísťováni tak, aby se prolínali s místním obyvatelstvem.

Rakousko míří k pravicové vládě. Evropa nejspíš zatne zuby a Visegrád i euroskeptičtí Češi získají parťáka

Striktnější, ale zároveň promyšlenější přístup k imigraci bude nová vláda ve Vídni prosazovat i na evropské úrovni, kde může najít spojence v zemích visegrádské čtyřky. Toto sbližování však nebude všeobecné, protože Česko, Polsko a Maďarsko na rozdíl od Rakouska a Slovenska nejsou součástí eurozóny, jejíž význam a vliv s odchodem Británie v Evropské unii jako celku ještě poroste.

Druhou stránkou lekce volební neděle je způsob, jakým svého úspěchu dosáhli svobodní. Rozhodující byly dva faktory, zaprvé efektivní využití přímé komunikace s již existujícími i potenciálními voliči a potlačení těch rysů, které by odkazovaly na ryze extremistickou a populistickou tvář dědiců Jörga Haidera. Ta je nyní utlumena, což však neznamená, že se zcela vytratila a že se mezi voliči svobodných nenajde dost takových, kteří společně nadávají jak na uprchlíky všeho druhu, tak i na ty, kteří přicházejí do Rakouska hledat práce ze zemí střední a východní Evropa.

Smysl Stracheho manévru byl podobný jako v případě francouzské Národní fronty pod vedením Marine Le Penové, která posunula svou strana více do středu a otevřela jí tak cestu z politické izolace do vlády. Na rozdíl od Marine Le Penové, která neuspěla, protože nezvládla roli prezidentské kandidátky, svobodní v čele s Heinzem-Christianem Strachem stojí krok od vytyčeného cíle a dávají najevo, že se v koalici, v níž budou požadovat klíčová ministerstva jako zahraničí a vnitro, hodlají chovat sebevědomě.

Dva úspěšní politici, Sebastian Kurz a Heinz-Christian Strache, dokázali své strany změnit a touto změnou získat nové voliče. V tomto ohledu jsou pozoruhodní zvláště lidovci, kteří jsou nejpopulárnější stranou ve věkové kategorii do 29 let, což je výkon, který jim jejich spřátelené strany v Evropě mohou jen závidět. Povolební zpytování nyní čeká rakouské socialisty bez ohledu na to, zda skončí na druhé či třetí pozici, ledaže by se navzdory svým dřívějším prohlášením riskovali experiment koalice se svobodnými, v níž by obě zúčastněné strany byly předurčeny ke vzájemnému soupeření více, než se to čeká od lidovců a svobodných.