Zemřel Elie Wiesel. Známý židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny míru skonal v 87 letech

Elie Wiesel prošel nacistickými tábory v Osvětimi a Buchenwaldu a holokaust se stal jeho životním i tvůrčím tématem. Wieselem holokaust otřásl a zranil jeho víru. Nepřestával se ptát, proč bůh všechnu tu hrůzu dopustil. Na boha však nezanevřel a celý život se snažil bojovat proti tomu, aby se hrůzy podobné holokaustu nikdy neopakovaly. Za největší nebezpečí považoval tento filozof, který dnes ve věku 87 let zemřel, lhostejnost a zapomínání.

Klíčovým momentem Wieselovy náboženské krize byla poprava malého chlapce v Osvětimi, během které jeden z jeho spoluvězňů pronesl: "Tady umírá bůh." "Byl jsem rozhněvaný, protestoval jsem. Ale pocházím z hodně religiózního prostředí a zcela boha zavrhnout jsem nemohl. Souhlasím ale s těmi, kdo pokládají za nemožné po Osvětimi mluvit o bohu," vzpomínal. Wiesel se ale současně ptal, kde bylo lidstvo, kde byla kultura: "Jak může týž člověk obdivovat Beethovenovu hudbu, a přitom zabíjet děti?"

Byl to právě Elie Wiesel, kdo jako první použil termín holokaust - původně řecký výraz pro zápalnou oběť - v přeneseném významu "zničení ohněm" či "úplné zničení". "Psal jsem tenkrát esej věnovaný religióznímu tématu, o Abrahamovi, o tom, jak ho bůh vyzval, aby mu přinesl zápalnou oběť, svého syna Izáka. Cítil jsem v tu chvíli, že slovo holokaust dobře vyjadřuje to, čím Židé prošli za druhé světové války," řekl jednou.

Wiesel se však nezabýval pouze holokaustem. V minulosti obhajoval tento vášnivý bojovník za lidská práva a stoupenec Izraele věc sovětských a etiopských Židů, nikaragujských indiánů, v Argentině zmizelých kambodžských uprchlíků, Kurdů, obětí apartheidu a hladomoru v Africe či zajatců v bývalé Jugoslávii.

Wiesel se narodil v židovské chasidské komunitě 20. září 1928 v transylvánském Sighetu na severu Rumunska. V patnácti letech byla jeho rodina zařazena do transportu a Wiesel prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Z rodiny přežil pouze on a dvě jeho starší sestry. Matka a třetí sestra zahynuly v Osvětimi, otec, se kterým dlouho společně snášel útrapy táborů smrti, zemřel během takzvaného pochodu smrti do Buchenwaldu.

Po osvobození Buchenwaldu odjel Wiesel do Francie, která nabídla sirotkům azyl v židovských domovech. Na Sorbonně vystudoval filozofii a pracoval jako novinář. První knihu popisující jeho zkušenost z táborů publikoval pod názvem Noc (La Nuit) v roce 1958, velký vliv na něj mělo setkání s Françoisem Mauriacem, který k ní napsal předmluvu. V jedné ze svých nejslavnějších knih se zaměřil především na zásadní momenty, v nichž se ve vyhlazovacích táborech rozhodovalo o životě a smrti, nebo které pro něj byly významné ve vztahu k otci a ve víře v boha.

Po vzniku židovského státu odjel Wiesel do Izraele, ale prvotní nadšení vystřídalo rozčarování z toho, že Izrael odmítá přijmout zkušenost diaspory. Vrátil se do Francie a v 50. letech byl dopisovatelem izraelských, francouzských a amerických novin. O své tragické zkušenosti psal i v jidiš. V roce 1955 odjel do Spojených států a v roce 1963 získal americké občanství. Poté působil jako profesor filozofie a náboženství na newyorské a bostonské univerzitě.

Celkem vydal na čtyři desítky románů, povídkových sbírek a esejů, z nichž se většina točí kolem holokaustu. Wiesel stále řešil otázku, proč se to muselo stát a jak s takovým otřesným zážitkem lze vůbec žít. V češtině začaly vycházet jeho knihy až po pádu komunismu. V českém překladu vyšly například populární knihy Bible: Postavy a příběhy a Talmud: portréty a legendy, dále kniha rozhovorů Zlo a exil, vzpomínkový Návrat do Sighetu, Noc, Pátý syn, Příběhy proti smutku, Příběhy o naději nebo Příběhy o důvěře.

Velkou pozornost také vyvolala jeho divadelní hra Šamhorodský proces (Soud nad Bohem). Nápad pro tuto hru, v níž haličtí Židé soudí boha po pogromu za to, že dopouští zlo, se zrodil po zážitku z nezvyklého "soudu", kterého byl Wiesel svědkem v koncentračním táboře a o kterém napsal: "Tři rabíni - všichni vzdělaní a zbožní muži - se jednoho zimního večera rozhodli obvinit boha za to, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány."

V roce 1986 dostal Wiesel za své aktivity Nobelovu cenu za mír a poté založil společně se svou ženou Marion, se kterou měli syna Elishu, Nadaci Elieho Wiesela pro lidstvo. Byl držitelem i řady dalších prestižních cen a společně s bývalým českým prezidentem Václavem Havlem, který ho nazval "ztělesněným svědomím lidstva", inicioval vznik pražského Fóra 2000. Wiesel několikrát navštívil ČR. Poprvé se na české půdě ocitl v lednu 1945 v nákladním vlaku, který mířil z Osvětimi do Buchenwaldu a na krátkou dobu se zastavil v Praze.

Když jej v roce 1978 jmenoval tehdejší americký prezident Jimmy Carter předsedou Prezidentské komise pro otázky holokaustu, Wiesel řekl, že jejím cílem je uchování paměti, "protože zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé".