Prvních sedm let děti nemají dělat nic intelektuálního, říká odbornice na výchovu Heckmannová

Na fotografiích z vaší školky Nøkken mají děti pořád na hlavě kloboučky. Proč?

Kvůli ochraně hlavy. Být venku jednu hodinu není problém, ale naše děti tráví pod širým nebem spoustu hodin. Když se podíváte na fotografie z různých kultur a prohlédnete si jejich farmáře, zjistíte, že vždycky mají něco na hlavě. Kvůli slunci, větru, dešti nebo mrazu. Šedesát procent tělesného tepla odchází skrze hlavu a je lepší mít pokrývku na hlavě pořád, v létě bavlněnou a v zimě vlněnou.

V osmdesátých letech, kdy jste školku zakládala, žádné lesní školky nebyly, šlo o úplnou novinku. Jak vás vlastně napadlo vzít děti ven? 

Mít školky pod střechou mívalo dřív smysl, protože běžný život se mnohem víc odehrával venku. Ale s moderním životem se podmínky změnily, většina dětí tráví svůj čas vsedě a uvnitř. Sama jsem tehdy žila se třemi dětmi v bytě v Kodani. Nejdřív se mi narodila dcera a to nevadilo. Je hodně jemná, stačily jí procházky. Pak se ale narodil syn a všechno bylo jinak. Měl tolik energie, že ho byt svazoval, takže jsme se přestěhovali do domku se zahradou. Absolvovala jsem tříletý trénink ve waldorfském vzdělávání a pak jsem na své zahradě otevřela první outdoorovou školku v Dánsku. 

I v běžných školkách však děti chodí ven, nestačí to?

Hodně školek má hřiště, ale hřiště je něco jiného než zahrada. Zahrada je místo, kde se pracuje. U nás to děláme tak, že pedagogové slouží dětem jako vzory tím, že na zahradě pracují. Nejsou to policajti, kteří hlídají, co se smí a nesmí. Dnešní děti jsou příliš zvyklé, že je někdo zabavuje. Je důležité, aby rozvíjely svou imaginaci a schopnost hrát si, a tohle funguje skvěle, když pozorují práci dospělých. Vidí vás mýt nádobí, sklízet jablka, krmit kuřata, hrabat trávu, připravovat jídlo… Pořád je co dělat, děti to vidí a začnou si hrát. Otevřou si restauraci, prodávají jídlo. Učí se tím, co vnímají smysly, a rozvíjením svobodné hry. 

Jste celý den na zahradě?

Ne pořád. Jíme uvnitř v domku a každý den chodíme na procházky. Obvykle dvě hodiny, protože dnešní městské děti málo chodí. Všichni s nimi jezdí autem a ony mají málo svobody používat svoje tělo. Chodíme stejnými cestami, takže už vědí, kde se přechází silnice a kde mají počkat na ty pomalejší. Nemusí se držet za ruce, mohou cestou volně pobíhat a hrát si.  

Lesní školky mívají dodnes problémy s úřady. Jak se ty dánské před třiceti lety dívaly na úplnou novinku? 

Moje štěstí bylo, že jsem to nazvala venkovní školkou – nic takového v systému neexistovalo. Úředníci nevěděli, do jaké kategorie mě zařadit. Běžné regulace se týkaly hlavně interiéru – třeba kolik je minimum metrů čtverečních na jedno dítě. Pro nás se to nedalo použít, tak nás úřady nechaly být. Dneska je vysoká regulace a mnoho školek to dusí. Třeba když chcete vařit jídlo, musíte mít dvě lednice, maso a zelenina musí být zvlášť. Chápu, že je nutné dodržovat pravidla, ale důraz na hygienu je přehnaný a znemožňuje s dětmi normálně žít. Ale my jsme už známá školka, úředníci vědí, že jsou naše děti šťastné. Dodnes nemáme tekoucí vodu, ale žádný problém s tím není. 

Od začátku přijímáte děti od jednoho roku věku. Není to trochu brzy?