Je to jako být členem gangu. Slepě přijmete pravidla a chcete být nejlepší, říká o radikalizaci muslimů britský expert

Faktem je, že nezačnete surfovat s tím, že si on-line koupíte boty, a místo toho se z vás náhodou pod vlivem nějakých prokliknutých webů stane islamista. Už musíte něco hledat, cítit nějakou frustraci.

"V minulých deseti letech jsem dospěl k závěru, že nejlépe dokážou radikalizované lidi vrátit do společnosti ti, kdo sami bývali radikální. Žili, ochutnali život islamistů," říká v rozhovoru pro týdeník Respekt Haras Rafiq.

Snažili se vás někdy naverbovat islámští extremisté?

Ano. Asi dvacet let zpátky, v lázních jednoho z nejdražších tenisových klubů v Manchesteru.

Prosím?

Byl jsem tehdy dobře placeným manažerem, takže jsem si členství mohl dovolit. Chodil tam také jeden islamistický zubař a v lázních s námi nejprve byly také nemuslimské ženy. On si s nimi povídal, a když odešly, tak se ke mně otočil a prohlásil: špinavé bělošky. Nejsou to prý muslimky, a proto je v pravém islámském státě můžeme využívat a brát si je podle libosti. Byl jsem už ženatý a tyhle řeči mě nijak zvlášť nezajímaly. Hledal pak úhel pohledu, který mě zaujme: jak je Západ nemorální a jak jsou Britové rasističtí. Jasně, také jsem to jako mladý kluk zažil, musel jsem se prát nebo utíkat před rvačkami, ale byl jsem už dokonale integrovaný a nenechal jsem se tímhle hovorem chytit.

Přišlo mi to ale celé zvláštní, ptal jsem se na toho člověka několika známých a zjistil, že verbuje členy do organizace Hizb ut-Tahrir, která má za cíl zřízení islámského chalífátu řízeného jen právem šaría.

Zvláštní, že se takové verbování odehrává v elitním tenisovém klubu.

Panuje přesvědčení, že těmto ideologiím podléhají chudí, znevýhodnění, nevzdělaní muslimové. Ano, mnohdy to platí, jak je to vidět v životopisech řady islamistů z Francie, Belgie či Německa. Ale to není úplná pravda: lidé ve vyšších pozicích islamistických hnutí jsou vzdělaní a v nějaké fázi svého života byli důležitou součástí normální společnosti. Jako inženýři, psychiatři, podnikatelé. V Británii třeba 43 procent odsouzených islámských teroristů studovalo na univerzitách, mnozí z nich byli předními členy islámských studentských spolků. Odhadl bych, že zhruba polovina z nich byla plně integrovaná do své komunity, byli to skuteční britští občané.

Co se s nimi stalo?

Jedna věc je, že islamisté už na univerzitách zakládají zmíněná společenství a v jejich rámci probíhají přednášky dobře vybraných imámů. V marketingu prý platí pravidlo, že když máte s někým určitý počet setkání a nejsou negativní, tak si vás ten druhý do určité míry získá. Podobně se takto na univerzitách šíří islamistické výklady světa a na některé studenty to zabere.

Obecně je cesta každého jedince k extremismu odlišná. Faktem však je, že nezačnete surfovat s tím, že si on-line koupíte boty, a místo toho se z vás náhodou pod vlivem nějakých prokliknutých webů stane islamista. Už musíte něco hledat, cítit nějakou frustraci.

Například?

I úplně nečekanou. Znám třeba příběh jednoho z atentátníků v londýnském metru v roce 2005, nebydleli jsme daleko od sebe, chodili jsme v jistý čas na stejná duchovní setkání. Pil alkohol, byl dobrý ve škole, jeho rodina vyznávala tolerantní súfijský islám, neřešil britskou zahraniční politiku. Chtěl si vzít svoji přítelkyni, se kterou tři roky chodil, ale jeho táta byl kvůli konzervativní kultuře proti. Chtěl mu domluvit nevěstu v Pákistánu. Khan byl strašně naštvaný a frustrovaný a v tu chvíli zrovna potkal muže z islamistické kliky. Nabídli mu pomoc: náboženské argumenty, se kterými doma mohl čelit otci.

Touto naprosto nepravděpodobnou cestou se stal součástí jejich party a postupně se radikalizoval, klíčovou roli v tom hrála jeho tehdejší rodinná frustrace.

Anebo úplně odlišný příklad, který mi říkal muž, jenž dříve verboval do Hizb ut-Tahrir a později se od radikalismu odklonil.

Jel prý jednou vlakem a viděl na nádraží ženu v nikábu (žena má jen průhled pro oči, pozn. red.), četla si noviny, které na titulní straně psaly o kauze zneužívání dětí, a vedle ní stál její malý syn. Rychle využil situaci a oslovil ji: západní společnost je degenerovaná, nemorální a nedokáže ochránit dítě. V islámském společenství je to jiné, tak proč se k němu nepřidá? Pokusil se využít její naprosto abstraktní nejistoty a nabídnout svou cestu, která všechny problémy a strachy vyřeší.

Přesvědčí to jen malou menšinu lidí, na to nezapomínejme. V Británii žijí tři miliony muslimů, k násilí je jich ochotných maximálně pár tisíc (i když to číslo nikdo nezná). Ale problém je, že dnes k děsivému útoku stačí odhodlání dvou z nich.