Nicholas Winton byl skromným a tichým zachráncem. Utéct z protektorátu pomohl 669 dětem

Před druhou světovou válkou zachránil 669 českých a slovenských dětí převážně židovského původu před smrtí v nacistických táborech smrti a také po válce pomáhal potřebným. Nad neobyčejnými skutky sira Nicholase Wintona, bývalého britského bankéře, se dodnes tají dech. On sám ale bral vše s nadhledem a označení hrdina odmítal. Ve středu se jeho život uzavřel v úctyhodných 106 letech.

Za své činy byl Winton několikrát vyznamenán a povýšen do rytířského stavu. Prezident Václav Havel mu v roce 1998 udělil vysoké vyznamenání Řád Tomáše Garrigua Masaryka, loni dostal od prezidenta Miloše Zemana nejvyšší české vyznamenání Řád bílého lva, které v Praze osobně převzal. Byl navržen i na Nobelovu cenu za mír.

Sir Nicholas Winton při setkání s dospělými zachráněnými dětmi v roce 1988

Narodil se 19. května 1909 v Londýně jako Nicholas Wertheimer v německo-židovské rodině, která odešla do Londýna na počátku předchozího století kvůli antisemitským náladám v Německu. Mladý Nicholas byl pokřtěn a po studiu na střední škole pracoval v bankách v Londýně, Hamburku, Berlíně a Paříži. V roce 1933 také získal pilotní průkaz, závodně šermoval a několik let byl makléřem londýnské burzy.

V prosinci 1938 se na něj obrátil s prosbou o pomoc přítel, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa (BCRC), který z hotelu Šroubek pomáhal lidem, jež ohrožoval nacistický režim. "Dozvěděl jsem se, že existuje organizace, která pomáhá starým lidem vystěhovat se na Západ. Jenže o děti se nestaral nikdo," vysvětlil Winton rozhodnutí založit dětskou sekci výboru.

Winton záchranu dětí organizoval jako soukromá osoba, zaštítil se ale výborem pro uprchlíky a spolupracoval s Čedokem. Zorganizoval hlavně vlakové transporty z Prahy do Británie, malá skupina opustila ohroženou republiku také přes Švédsko. Pro děti musel zajistit od Němců povolení k výjezdu, od Britů povolení ke vstupu, přijetí v rodině a složit za každé kauci 50 liber.

První děti odcestovaly letadlem 14. března 1939, den před obsazením zbytku českých zemí nacistickým Německem. Následovaly další transporty a poslední, osmý vlak vyrazil 2. srpna 1939. Celkem se podařilo dostat do bezpečí 669 dětí, z nichž většina byla židovského původu, zbytek tvořili potomci spisovatelů, komunistů a dalších nepřátel nacistů.

Většina jejich příbuzných později zahynula ve vyhlazovacích táborech. Největší transport s 250 dětmi měl odjet počátkem září 1939, ale kvůli vypuknutí války se už neuskutečnil. Většina malých pasažérů později zahynula, což společně s pohledem na uprchlíky ze Sudet Winton označil za nejsmutnější okamžik svého života.

Po válce mimo jiné působil v tehdejší Mezinárodní organizaci OSN pro uprchlíky. Když se v 50. letech usadil s rodinou u Maidenheadu, pracoval v několika menších firmách v okolí. V 62 letech odešel do důchodu a naplno se věnoval charitativní práci, především pro organizaci Abbeyfield spravující domy pro seniory.

Dokumenty o jeho činnosti náhodou našla na půdě jejich domu Wintonova manželka Grete. Sám Winton je chtěl vyhodit, manželka je ale předala historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s "jeho dětmi" ve studiu BBC. Emotivní záběry dojaly celý svět a z Wintona se stala známá a uznávaná osobnost. Svérázný zachránce ale "humbuk" kolem své osoby vždy zlehčoval s tím, že "vůbec nic neriskoval". "Byla škoda, že nepomohla žádná další země. Zkusil jsem Ameriku, ale žádné děti nepřijali," řekl smutně.

Za svůj život vděčí Wintonovi například bratr rabína Karola Sidona Julius, sestřenice bývalé americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové Dagmar Šímová nebo režisér Karel Reisz.

O Wintonově životě hodně napověděl životopis, který napsala jeho dcera Barbara a který vyšel nedávno. Fakt, že se do roku 1988 o záchraně dětí veřejně nemluvilo, se mnoho lidí snaží vysvětlit jeho skromností a neochotou chlubit se. Tak tomu prý ale nebylo, napsala Wintonova dcera. Uznala ale, že "je pravda, že ani Nicky, ani my ostatní, kteří jsme knihu výstřižků viděli před rokem 1988, jsme nerozpoznali význam... celé záchranné operace". Až přímé setkání se zachráněnými dětmi ukázalo, jak ohromný dopad to mělo na životy tolika lidí," zdůraznila.

Wintonovy činy připomíná i slovenský režisér Matej Mináč. Poprvé tak učinil v roce 1999 v hraném filmu Všichni moji blízcí, podruhé v roce 2002 v oceňovaném dokumentu Síla lidskosti – Nicholas Winton a potřetí v dokumentárním filmu s hranými pasážemi Nickyho rodina. Světové premiéry v Praze se v lednu 2011 tehdy 101letý Winton osobně zúčastnil. ČR navštívil několikrát, v září 2009 byl také z Prahy do Londýna vypraven zvláštní vlak, který Wintonův čin znovu připomněl světu.

Výběr dat ze života Nicholase Wintona