USA a Rusko nebudou kvůli Sýrii riskovat novou studenou válku, říká analytik Čejka

Není. Vždyť právě Izrael hodně spoléhal na status quo, který na Blízkém východě existoval až do Arabského jara. Arabské jaro přineslo z pohledu Izraele daleko menší vypočítatelnost dění.

Není každý doktor zároveň lékař či odborník na chemické zbraně. Ale i kdyby to byla jiná látka, tak to na celé věci asi příliš mnoho nemění.

Syrský konflikt je jeden z nejméně přehledných konfliktů současnosti, takže je o takovýchto věcech bez odstupu těžké podávat přesné informace. Vím - i měl jsem při návštěvách Sýrie možnost sledovat - že islámský fundamentalismus nehrál mezi Syřany žádnou zásadnější roli. Hlavně režim Háfize Assada radikály dost brutálně potlačil a neměli příliš možností se organizovat. Dva roky války – a vliv zvenčí, příchod profesionálních mudžáhedínů, různých válečných dobrodruhů a jiných existencí určitě ledasco změnily. Pořád si ale myslím, že z větší částí platí o Sýrii to, co jsem uvedl. Rozpad Sýrie je určitě jedna z variant vyústění konfliktu a rozhodně nikoliv nereálná.

Američané především tvrdě hájí na Blízkém východě své zájmy a také zájmy svých spojenců, ale zároveň je v jejich zahraniční politice i dost idealismu a také naivity. I to je dovedlo v jejich blízkovýchodní politice do slepých uliček a přineslo důsledky, se kterými nepočítali. I přes Obamovu rétoriku si nemyslím, že by toto byl konflikt, do kterému by se mu příliš chtělo. Mj. i svými předešlými projevy s vmanévroval do současné pozice.

Možnost velkého regionálního konfliktu, který se může rozrůst na globální tu je, ale nemyslím si, že v současnosti příliš reálná. S maximální racionalitou bych nepočítal, ale stejně tak ani s celkovou ztrátou soudnosti. Jedno ze srovnání sil na Blízkém východě je například tady: http://www.globalfirepower.com/countries-listing-middle-east.asp

Ahoj! Mám se středně progresivně :) ad 1) Pořád si myslím - i s ohledem na odklady útoku a přenechání konečného rozhodnutí legislativním orgánům - že se stále jedná ze strany Američanů o formu nátlaku a diplomacie není smetená ze stolu. ad 2) Útok na Izrael si Asad zřejmě odpustí - těžko chce nějaká konvenční armáda válčit v konvenčím konfliktu s Izraelem. Ledasco ale může zastat místo Asada jeho spojenec Hizballáh. ad 3) Izrael má kapacity, aby jeho odpověď byla velmi tvrdá. ad 4) Nemyslím si, že by vždy automaticky platilo heslo "Nepřítel mého nepřítele..", ale jistá nečekaná pragmatická spolupráce je samozřejmě možná a na Blízkém východě jsme ji viděli mnohokrát.

Tak Američané podporují (nebo aspoň by rádi podporovali) především sekulární opozici. V ní je řada Syřanů především sunnitského původu. Neplatí to to ale stoprocentně, protože i jistá část menšin je proti Asadovi a režimu. Taky zmínění, že se jedná o sunnity či ší´ity ale neznamená, že by to museli být vždy automaticky extremisté a fundamentalisté. Na Blízkém východě se lidé částo daleko výrazněji hlásí ke svému náboženství, což ale nemusí znamenat, že by pak muselo hrát výraznější roli v jejich veřejném životě. Např. řada palestinských, libanonských komunistů se také hlásí ke svému náboženskému původu, ale jinak jsou velmi sekulární.

Myslím, že možností je více. Může za něj být skutečně zodpovědný režim, ale třeba i ve vládní klice je nějaký rozkol, kdy určitá část syrských generálů a politiků chce použít prti Asadovi. To je jen hypotéza, ale není všechno tak jednoduché, jak se to říká obyvykle v pětiminutovém zpravodajském shrnutí. Vztahy v syrské politice byly i před r. 2011 velmi komplikované a každého, koho to zajímá, doporučuji např. knihu Nikolase van Dama: The Struggle for Power in Syria.

V této věci je dobré sledovat doporučení Ministerstva zahraničních věcí. Osobně bych se nebál, ale je to jen můj názor a finální rozhodnutí je na Vás.

Ší´ité a sunnité spolu v běžných podmínkách vychází poměrně nekonfliktně. Většina z nich chce vést běžný život a neponořovat se do celodenních teologických debat, případně se kvůli tomu poprat. Jiná věc je, když např sunnitská čí ší´itská vláda začne diskriminovat opačnou stranu. Běžní ší´ité a sunnité mohou vypadat úplně stejně, ale v tradičnějších společnostech, jaké jsou i na Blízkém východě, lidé ví, kdo kam patří. Je to jako na Balkáně nebo u nás na vesnici za první republiky, kdy každý věděl kdo je katolík a luterán. na první pohled většinou rozeznáte jen sunnitské a ší´itské náboženské autority - mají jiné tradice odívání, jiné pokrývky hlav atd.

Spíš bych pokračoval v stupňování nátlaku, zároveň bych vedl veřejnou i neveřejnou diplomacii a asi - ač bych z toho nebyl nadšen - bych hlavně ve spolupráci s Rusy se pokusil vytvořit nějaký plán nátlaku na Sýrii. Toš tak.

Už jsem odpovídal výše.

Tak to je spíš komentář, než dotaz. Obecně si myslím, že česká mainstreamová novinařina spíš upadá (aniž by předtím byla v závratných výšinách) - málo komentářů, malá hloubka, redakce se slučují, v médiích nacházíte jen agenturní zprávy různě recyklované... Ale na internetu si můžete najít určitě více nezávislého zpravodajství, respektive, kdo má opravdu o zahraniční politiku reálný zájem, stejně sleduje především zahraniční média.

Máte tam hrubku, kolego :) Jinak doporučuji spojit se s českou ambasádou. ps. ..ale taková izraelská plynová maska, to není špatný suvenýr, ne? ;)

Už jsem na to výše odpovídal panu Lubošovi.

Byť jsou americko-ruské vztahy asi nejhorší od konce Studené války, je to relativní a ani jedna za stran nebude chtít riskovat jejich další výrazné zhoršování či novou Studenou válku.

Opravdu netuším, nejsem děd doktor Nostradamus vševěd. Doporučuji kontaktovat CIA, Bílý dům, Rijád, Kreml a asi i Tel-Aviv :)

Doporučuji řídit se doporučením Ministerstva zahraničních věcí.

Občanská válka, revoluce, povstání, převrat a další podobné pojmy atd. nemusí být vždy definovány a chápany zcela jednoznačně. V Sýrii násilí ale skutečně stále více nabývá sektářské frakcionalizace a spíše se začíná svou podobou přibližovat libanonské občanské válce z let 1975-1990. To co jsem slyšel z úst pana prezidenta mi také přišlo zjednodušující. Jeho názory na Blízký východ, islám atd. jsou dohledatelné a diskutované. K postojích české politické reprezentace k Blízkému východu doporučují ročenku české zahraniční politiky Ústavu mezinárodních vztahů: http://blizky-vychod.blogspot.cz/2012/10/vychazi-rocenka-ceske-zahranicni.html

Ano. Stejně tak to ale může být např. i důsledek boje mezi představiteli syrského režimu. To už jsem zmiňoval výše.

Ve skutečnosti jsem ale sionistický islamista a cyklista.

Zdeno, tak třeba Británie se do války už nehrne, protože legislativci byli proti. Obama také nebude rozený válečník, byl např. velký kritik války v Iráku. Určitě mu lze řadu věcí zazlívat, ale když se jednou stanete americkým prezidentem, dostáváte se do poněkud prekérnější situace. Jinak není sunnita jako sunnita a už jsem v této věci reagoval výše v odpovědi panu pepovi. No a třeba i takový Gorbačov měl nabídku přestoupit na islám a nikam to moc nevedlo.. Ale souhlasím, že je to složité. Nejlépe je to vysvětleno zde :) http://blizky-vychod.blogspot.cz/2013/08/strucny-pruvodce-soucasnym-blizkym.html

Nestíhám teď příliš sledovat české sdělovací prostředky, velká zahraniční média o tomto informují. Útoky na křesťany a menšiny jsou smutným průvodním jevem současného dění na Blízkém východě. V minulosti žili např. v Sýrii křesťané a ostatní skupiny v míru a pokud současný konflikt tuto tradici zničí, bude to další smutný důkaz toho, jak se Blízký východ a jeho společnosti změnily ve 20. a 21. století.

Ahoj Radku, to je opravdu oříšek: Nedávné události v Egyptě jsou dalším důkazem, že celý novodobý blízkovýchodní pokus o institucionální demokracii dopadá v mnoha případech velmi podivně. Vedle Egypta je tu i několik dalších příkladů – palestinské volby 2006, ve kterých zvítězil Hamás a alžírské volby 1991, ve kterých demokratické vítězství islamistů a následné zrušení druhého kola voleb předznamenalo počátek zničující občanské války. Je pravda, že Muslimské bratrstvo bylo pro mnoho Egypťanů v nedávných volbách jen lepší ze dvou špatných možností. Podobně tak Muslimští bratři v čele s prezidentem Mursím začali po velkých volebních triumfech jednat bez ohledu na nestabilitu Egypta hlavně ve vlastním, nikoliv celonárodním zájmu. Je však nesmírně těžkým dilematem, jak nechat společnosti států, kde proběhlo Arabské jaro, politicky dozrát a umožnit zde vykrystalizovat demokratičtější strany a instituce, aniž by nebyla mezitím omezena svobodná politická volební soutěž, která nahraje většinou populárním, ale nepříliš demokratickým uskupením. Egyptský model řešení tohoto problému doprovázený krveproléváním se nejeví jako šťastný. Teoretizovat na toto téma určitě půjde hodně, je ale stejně nakonec věcí samotných obyvatel dotčených zemí, jaký způsob vlády si zvolí a jak toho dosáhnou. Určitě jde v tomto ohledu nějak pomoci i bez vedlejších destruktivních účinků, ale jako celek to není úplně v našich "západních" rukou.