O vojenské intervenci v Libyi zatím neuvažujeme, říká britský ministr

Velká Británie patří mezi země, které z Libye evakuují stovky svých občanů. V souvislosti s tím se objevily zprávy, že tyto země by v případě krize mohly do Libye poslat své vojenské jednotky. Podle Davida Lidingtona, který je ministrem pro Evropu v současné britské vládě, o tom Britové zatím neuvažují.

HN: Kromě občanů mají ovšem mnohé evropské země, včetně Británie, v Libyi i ekonomické zájmy a majetky. Takže vojenskou intervenci, pokud by vývoj v Libyi nebral skutečně nebezpečný směr, asi vyloučit nelze...

Tak vyloučit to z principu nelze, ale zatím to nebylo předmětem žádných úvah. V této souvislosti je zřejmé, že jedním z libyjských poučení bude, že mezinárodní společnosti budou mnohem pečlivěji zvažovat, než se odhodlají k dlouhodobým investicím v režimech, které by mohly být politicky nestabilní.

HN: A jaké poučení by si měly vzít západní vlády, které šly tak bezelstně Kaddáfímu na ruku?

Bylo správné, že Kaddáfí byl přesvědčen, aby se vzdal jaderného vojenského programu a podpory mezinárodního terorismu. To byly vážné a cenné zisky pro mezinárodní bezpečnost.

Ale je pravda, že když se pak ohlédneme, jak třeba předchozí britská vláda podporovala propuštění atentátníka z Lockerbie, tak to byla prostě chyba. A takhle by se měla ohlédnout každá západní vláda, tím společným důležitým bodem do budoucna ale už teď je, že musíme dávat mnohem vyšší prioritu politickým reformám.

HN: A co prodej zbraní Kaddáfímu, má konkrétně Británie čistý štít?

Určitě chápete, že nemohu mluvit a ručit za předchozí vlády Tony Blaira a Gordona Browna. A lze mít případy, že situace v zemích, kam dodáte zbraně, se dramaticky změní. A ze zpětného pohledu to vypadá jako nevhodná transakce.

Ale to by nemělo vést k nějakému generelnímu zákazu prodeje zbraní, podle charty OSN má každý stát právo na sebeobranu, a když si vezmete třeba Kuvajt, tak vidíte, že jsou země které musejí kupovat zbraně. Ale samozřejmě se tak musí dít v přísném a funkčním systému licencování těchto prodejů, každý by měl být posuzován nezávisle a splnit daná kritéria.

HN: Váš ministr zahraničí William Hague řekl, že události v arabském světě - a zejména pak v Libyi - jsou pro Evropskou unii historickým testem. Nemáte pocit, že EU v této zkoušce svojí nejednoznačnou reakcí, kdy nemluví jedním hlasem, zatím spíše selhává?

Rychlost událostí bezesporu překvapila vlády nejen v Evropě, ale po celém světě. A v tuto chvíli není vůbec zřejmé, jaký bude v těch jednotlivých státech výsledek. Arabský svět je velmi různorodý, stačí když se podíváme právě jen na severní Afriku. Egypt byl státním systémem, zatímco v Libyi byla centrální vláda mnohem volnější, a o to těžší je předpovídat další vývoj.

HN: Ale Unie se zprvu ani společně jasně nepostavila proti násilí ze strany libyjského režimu vůči vlastním lidem...

Máte pravdu, že toto je to první, co Evropa musí a měla udělat. Jasně a bezpodmínečně odsoudit násilí. A mezitím se tak už stalo. Zadruhé, musíme v bezprostřední budoucnosti udělal vše k ovlivnění vývoje správným směrem. Premiér David Cameron, který byl na začátku týdne v Egyptě, naléhal na nové představitele země, aby tlačili dopředu politické reformy, demokratizaci. Aby stabilita šla ruku v ruce s legitimitou vlády vůči svým lidem.

HN: Jenže například v otázce možného uvalení sankcí na Libyi, což na začátku týdne navrhovalo například Německo, se Unie opět neshodla. Jaký je britský názor?

Nevylučujeme to, ale jak už jsem upozornil, události v Libyi jdou tak rychle, že už samotné určení, kam přesně by měly sankce mířit, jaký přesně by byl jejich účel, není snadné. A uvědomte si, že tím bezprostředním zájmen EU je stále ještě zajištění bezpečnosti našich občanů v Libyi.

Prozkoumat, zda pomoc stála za to

HN: V souvislosti s Libyí se už také v EU objevila idea jakéhosi "nového Mashallova plánu" pro arabský svět. Je ale dnes, kdy Unie sama šetří, vůbec reálné, aby podporovala celý další region?

Ale to automaticky neznamená, že bychom uvolňovali nové sumy peněz. Nejdříve a zcela zásadně je potřeba důkladně zhodnotit ty finance a pomoc, které jsme do severní Afriky a na Blízký východ už dávali.

Podívat se na to, jak se dosud ty peníze využily, vážně se zeptat, zda se nám za tyhle velké výdaje z daní evropských poplatník vrací to, co chceme a očekáváme. Podle britské vlády nejde o to rozpočet navýšit, ale využít ty peníze mnohem účelněji a chytřeji. A tím skutečným testem bude, zda se na tom 27 zemí dohodne a skutečně to udělá.

HN: Ale co je to účelněji a chytřeji?

Britský názor je, že musíme takovou pomoc mnohem silněji podmínit - podporovat zároveň jak ekonomické, tak politické demokratické reformy. Nesmíme se při tom chovat imperiálně, musíme respektovat, že jde o suverénní země, s odlišnou historií a tradicemi, na které nelze aplikovat jeden model.

Ale některé věci jsou zcela zřejmé. Všechny tyto země mají velký podíl mladé populace, ekonomiky těchto zemí potřebují reformy s důrazem na tvorbu pracovních míst. Ovšem pro udržení těchto reforem je zároveň nezbytná legitimita vlád. Lidé musejí mít možnost ovlivňovat, co se děje v jejich společnostech a jak se chovají jejich vlády.