Se skateboardem přišla k chudým afghánským dětem naděje na lepší život

Rámus, dopravní zácpy a všudypřítomný prach, který se na město snáší z okolních vyprahlých kopců pokrytých tisíci domů. Taková je afghánská metropole, odkud lze i přes mračna smogu dohlédnout na zasněžené vrcholky nedalekých hor.

Děti v Kábulu jsou vidět téměř na každém kroku. Potulují se po ulicích a snaží se vydělat pár drobných, aby podpořily své početné rodiny.

Čím dál častěji je ale na hrbolatých cestách slyšet zvuk jedoucích koleček. I sem totiž dorazila celosvětová obliba skateboardingu.

S nápadem z Austrálie

S myšlenkou vybudovat Skateistán (jak je vidět, název projektu vznikl sloučením slov skate a Afghanistán) přijeli do Kábulu v únoru roku 2007 dva milovníci "prkýnka s kolečky" až z Austrálie. Nešlo přitom jen o to naučit děti jezdit na skatebordu, chtěli dokázat víc.

Oliver Percovich a Sharna Nolanová vybudovali "něco", co zcela změnilo životy dětí ve městě a dalo jim možnost nového pohledu na jejich budoucnost. Díky dotacím přesahujícím 650 tisíc dolarů a podpoře ze strany Afghánského olympijského výboru tak vznikla vůbec první a jediná skateboardová škola v celém Afghanistánu.

Do projektu se postupně zapojily desítky dobrovolníků. A po čase otevřeli první vlastní skatepark. Děti jejich nadšení postupně přejímaly a chodilo jich stále víc a víc. Tři roky po spuštění Skateistánu se jeho zakladatelé mohli pochlubit týdenní návštěvností, která dosahovala tří stovek "žáků".

Podívejte se na video o projektu Skateistán:

"Se skateováním jsem začala před rokem a půl," vypráví v rozhovoru s reportérem stanice CNN třináctiletá Faranas. "Když jsem pracovala na ulici, přišel ke mně jeden z učitelů a zapsal si moje jméno." A o dva týdny později již stála na skateboardu v areálu školy, daleko od všech starostí všedního, válkou zničeného a chudého života v Kábulu.

Nešlo ale jen o skateování jako takové. Součástí výuky jsou také kurzy žurnalistiky, angličtiny i hodiny výtvarné výchovy. Jak říká zakladatel projektu Oliver Percovich, který před lety závodil i na pražském mezinárodním závodě Mystic Skate Cup, začátky byly opravdu těžké. Skateboard je ale něco, co děti rychle "chytne".

"Pokoušíme se našim studentům vytvořit příležitosti tím, že je chceme vzdělávat prostřednictvím různých aktivit v našich třídách," vysvětluje smysl centra Max Henninger, zástupce Percoviche. Jak ale přiznává, i tady se projevily problémy mezi různými sociálními vrstvami. Konkrétně mezi dětmi z ulice a těm z "lepších" rodin.

"Během šesti měsíců ale tyto rozdíly zmizely. Vzájemně se líbají na tváře a to je to, co jsme právě chtěli. Chceme vybudovat důvěru mezi různými afghánskými etniky a mezi cizinci a Afghánci vůbec," dodává Henninger.

Na reportáž ze skateparku v Kábulu se podívejte zde:

A že se jim to daří poptvrzuje i další z dívek, které se jinak jen velmi těžko prosazují ve sportovních odvětvích. V Afghánistánu je sport totiž především mužská záležitost. „Než jsem přišla do Skateistánu, myslela jsem si, že pro svou budoucnost nemůžu nic udělat,“ vzpomíná čtrnáctiletá Fazila, která v centru nyní pracuje jako instruktorka. „Teď si myslím, že se mohu stát tou nejlepší skateboardistkou,“ dodává dívka, jež se ještě před několika měsíci živila mytím čelních skel automobilů u jedné křižovatky.